Okolo Kréty na enduru

Kréta
Alena

ÚvodV roce 2001 jsme navštívili na motorkách (tehdy Afrika a Transalp) řecký ostrov Kréta. Protože to byla nádherná dovolená, rozhodli jsme se ji zopakovat ještě jednou. Tentokrát vyrazily už stroje tři – dvě afriky a jeden transalp (Africa-Pavel, Lada, Africa-Michal, Alena, Transalp-Radek).Vyjíždíme v úterý 17.6. ve 14.00 ze Strakonic. Ještě se rozloučit a vzhůru za dobrodružstvím.Jedeme směr Dolní Dvořiště, Linz. Opouštíme pro nás nezábavnou dálnici a míříme na Klagenfurt. Když se blížíme k Vysokým Taurám, vypadá to na déšť. Oblékáme pro jistotu nepromokavé oblečení a pokračujeme dál. Je čas si hledat nocleh a tak už sem tam po nějakém pěkném místečku pokukujeme. Po ujetí ani ne 20 km se samozřejmě silně rozprší. Najít rychle místo na spaní, ještě k tomu když nemáme stan, není vůbec jednoduché. Vyslali jsme Radka, který má zvláštní instinkt na hledání dobrých míst. Opět zabodoval. Našel seník a tak jsme měli i střechu nad hlavou.Ráno se probouzíme do nepříliš veselého počasí, ale utěšuje nás myšlenka, že na Krétě si užijeme horka až dost. Přejezd přes Slovinské Julské Alpy nám zkazilo počasí. Hory se nám schovávají v mlze a my si musíme dávat pozor na kluzkou vozovku. Před dvěma roky jsme přes Julky jeli také, ale tenkrát vyšlo počasí a bylo se na co dívat.Kolem poledního vjíždíme do Terstu, kde na nás už čeká loď Sofokles. Opouští přístav v 19.00 a do Patrasu přijíždí za 30 hodin, což znamená ve čtvrtek 20.6. v 6.00. Pobyt na lodi uběhl poměrně rychle. Večer jsme po lahvince vína navštívili diskotéku a trochu se pobavili. Unavení jsme ulehli na nejvyšší palubě a i když trochu fučel vítr, spalo se dobře. Pavel s Ladou se ubytovali v oddělení s letadlovými sedadly, kde jim dělali společnost Poláci. Následující den jsme pak odpočívali, abychom byli na další den svěží a už jsme se těšili, až zase zataháme za lanka. Ta loď se fakt příšerně vleče, ale kdo si počká, ten se dočká.Po příjezdu do Patrasu vyrážíme směr Athény, přes Korinthos, kde má být naše první větší zastávka.Korintský průplav propojuje Jonské a Egejské moře, je dlouhý 6341 m. Tohle místo opravdu stálo za shlédnutí, obzvlášť, když jsme viděli velkou nákladní loď proplouvající úzkým průplavem. Po prvním koupání nedaleko Korintu, pokračujeme dál do Athén. Teplota se vyšplhala na 38°C, takže na Krétě se asi máme na co těšit. Čím blíže jsme Pireu, tím naše obavy stoupají. Máme totiž z minulosti špatné zkušenosti s řeckým značením. Hic jako blázen, tříproudá silnice, totálně plná aut a těch bláznivých Řeků na skútrech (samozřejmě bez helem). Naštěstí máme právě míjet čerpací stanici, tam se zeptáme. Přístav je pak na dosah. Ale to by bylo fakt moc snadné.Vjíždíme do Pirea a po pravé straně je nevýrazný ukazatel na přístav. Držíme se tímto směrem. Další ukazatel navádí spíše do jakéhosi stavebního podniku a tak raději jedeme dál. Dostáváme se ale do centra! Průšvih! Silnice vede přesně podél přístavu, ale ten vidět není. Motorky rozehřáté a nejvyšší čas, aby ventilátory začaly motory chladit. Michal znervózněl. Rafička teploměru jeho Afriky již navštívila červené pole, ale ventilátor stávkuje. Jestli to tak bude pokračovat, musíme zastavit. Projíždíme jednou křižovatkou za druhou, rozjedeme se na 200 m a v zápětí padne červená. Michal v zápalu nervozity pozoruje víc nefunkční ventilátor než semafor a tak jsme v jedné chvíli měli co dělat, abychom neskončili v křižovatce na červenou. Právě v okamžiku, kdy jsme tak prudce na poslední chvíli dobrzdili motorku, zastavil vedle nás starší Řek. Zeptali jsme se v rychlosti na přístav. Překypoval ochotou a stále Michala poplácával po rameni a při slovech „porto no problema“ ukazoval na sebe. Proplétat se ucpanýmikřižovatkami za ním nebylo vůbec jednoduché. Lítal se skútrem mezi auty a jaksi nechápal, že mu s nabáglovanejma motorkama nemůžeme stačit. Nicméně jsme se nakonec, celí, zpocení dostali na hlavní silnici podél přístavu. Byla tu velká křižovatka, kterou nebylo možné ve třech motorkách projet na zelenou. Náš vůdce však všem zavelel červenou a my mohli projet. Z brány přístavu právě vyjížděl člověk se zmrzlinovým vozíkem, trochu širším, než bývá v našich podmínkách zvykem, takže se nešlo do brány současně s ním vejít. Náš Řek opět překvapil. Milého zmrzlináře se vší úctou a velice přátelsky napěchoval zpátky do přístavu, abychom měli volnou cestu. Tím však celá akce neskončila. Zastavili jsme hned na kraji u první lodě, sundali zpocené helmy a s nadějí, že se už v klidu sami zorientujeme a dojdeme koupit lodní lístky, se nám náš řecký přítel nabídl, že nám koupi lístků usnadní a pokusí se o nějakou slevu. Šli jsme tedy ke společnosti od které jsme měli koupené lístky na předchozí loď. Jestli jsme měli skutečněnějakou slevu nevíme dodnes, ale chaos při nákupu byl pěkný. Konečně nadešel okamžik rozloučení s Nicolasem, našim řeckým přítelem. To, že nás holky políbil třikrát, by celkem nebylo ani tak zvláštní, ale že začal líbat na tváře i kluky, bylo pro nás pro Čechy trochu divný. Hold, jiný kraj, jiný mrav...Dali jsme si pauzu, protože do nalodění byla fůra času. Kluci se pokusili odhalit, proč nespíná ventilátor na Michalovo Africe. Naštěstí to byla jen prasklá pojistka. Když nadešel čas vjet na loď, tak jsme při kontrole lístků se zděšením zjistili, že pouze my s Michalem máme lístky správně a ostatní mají uveden zpáteční odjezd z jiného přístavu. Chyba se ale bez problémů vyřešila. Nalodili jsme se na loď LYSSOS a ráno se probudili na vysněné Krétě.Cílem prvního dne byla Gramvousa (severozápadní výběžek Kréty). Pořádně jsme vlastně nevěděli, co ono místo skrývá. Cesta na Gramvousu byla pro naložené motorky docela náročná. Afriky a transalp se na rudé šotolině skutečně vyřádily. Teplota se pomalu začínala šplhat ke svým obvyklým hodnotám, ale protože bylo ještě ráno, dalo se to vydržet. Lehce pofukoval teplý vánek a my jsme se zvědavostí šplhali vzhůru k neznámému místu. Náročný terén byl zkouškou nejen pro motorky, ale také pro nosiče plně narvaných kufrů. Zkrátka u Transalpa nosič nevydržel a tak nás zdržela drobná oprava. Konstrukci nosiče Radek zpevnil materiálem z plechovky od piva, neboť to jediné bylo v tu chvíli po ruce.Cesta se zdála být nekonečná, lemovala skály podél moře a vedla dál a dál. Na konci cesty jsme se ocitli na odlehlém místě, kde stála malá taverna. Odtud jsme museli ještě asi osm set metrů pěšky. Co se na konci stezky skrývalo, jsme skutečně netušili. Po pěti stech metrech skalnatého terénu se před námirozprostřela modrá laguna. Měli jsme pocit, že jsme se ocitli někde v Karibiku. Písečné podloží dodávalo mořské vodě pohádkovou barvu, jakou známe pouze z exotických fotek. Kdo se však chtěl v té nádheře vykoupat, musel pokračovat ještě pár kilometrů skalnatou cestičkou. Bohužel jsme s tím nepočítali a protože už sluníčko silně pálilo, bylo lepší se pomalu ubírat zpět.Dalším cílem bylo Elafonisi. Snažili jsme se mu pomalu přiblížit, abychom následující den nemuseli jet tak daleko. Kdo by si myslel, že orientace na Krétě bude snazší než v samotném Řecku, je na omylu. Směr na Elafonisi byl psaný dvakrát, jednou oficiální značkou a jednou amatérsky barvou. Tu si načmáral jeden místní občan, aby tak nalákal turisty do své taverny.Elafonisi je krásná modrá laguna podobná Gramvouse, ale narozdíl od ní k ní vede cesta. S motorkou jsme se dostali přímo na pláž. Vody tu bylo maximálně po pás. Nádhernou procházku představovala cesta přes mělčinu na malý ostrůvek zvaný „ostrov pirátů“. Písčité pobřeží dávalo vodě také krásnou modrozelenou barvu. Na Elafonisi se sjíždělo hodně domorodců. Jsou to velice přátelští lidé. Když nás viděli obědvat, obdarovali nás chlazeným pivem a popřáli dobrou chuť. V odpoledních hodinách začal silně foukat vítr, což bylo vzhledem k písčité pláži dost nepříjemné. Vítr tak urychlil odjezd z Elafonisi a my pokračovali v naší pouti dál, směrem k náhorní plošině Omalos.Projížděli jsme chladnými horami, kde jsme si připadali jako doma. Příjemně chladné klima, políčka s bramborami, jehličnany lemující cestu, to vše připomínalo náš domov a vůbec ne krétské podnebí ani krétskou vegetaci. Projížděli jsme roztroušenými osamocenými vesničkami, kde lidé žijí obyčejným a skromným životem. Vesničané nás s nadšením zdravili a mávali na nás, jakoby jsme byli nějací cirkusáci. U silnice stál asi dvanáctiletý chlapec a lízal zmrzlinu. Když nás spatřil, vyvalil na nás údivem oči.Začali jsme se již blížit k náhorní plošině Omalos, odkud je vstup do soutěsky Samarie, nejhlubší strže v Evropě. Do strže je to odtud 19 km pěšky těžkým terénem, což pro nás není reálné. Napadlo nás hledat jiný způsob, jak se tam podívat, aniž bychom museli motorky nechat delší dobu bez dozoru. Napadlo nás, zkusit se do Samarie podívat z jižní strany (od moře). Nicméně tu noc jsme strávili na Omalosi, který není téměř osídlený. Je to vlastně placka mezi horami. V noci jsou odtud krásně vidět hvězdy, protože kouzlo noční oblohy neruší jediné místní světlo. Usínáme s pohledem na jasně zářící oblohu.Druhý den jsme vstali v 5.00, protože jsme se chtěli dostat do Samarie z druhé strany. Po 120 km jsme dorazili do Hory Sfakion.Cesta vede v těchto místech horami, velice klikatě a místy je dokonce bez svodidel.Za Horou Sfakion pokračujeme ještě dál směrem k Agios Pavlos. Je to nejstrašnější úsek cesty, „cesta smrti“, jak jsme ji po zdolání nazvali. Projíždíme přes soutěsku Aradenu, přes kterou vede chatrný prkenný most. Sluníčko v tu dobu už nabírá na své síle, ale my jsme teprve uprostřed denního plánu. Za Aradenou vede cesta dál, ale bohužel jen deset kilometrů, kde je přerušena velkými vraty. Co je dál, to nevíme, ale do Samarie se tudy rozhodně nedostaneme. Po krátkém odpočinku se tedy vracíme. Přijeli jsme do vesnice Anapoli, kde jsme odbočili na vyhlídku. Stáli jsme na okraji vysokých skal, odkud byl nádherný výhled na moře a vesničku Loutro.Pokračovali jsme dále na východ a usídlili jsme se v Lakki Skaloti poblíž Fragokastella. Zaparkovali jsme ve stínu stromů na docela útulném místě. Netrvalo dlouho a začal opět silně foukat vítr, že nebylo možné ani uvařit oběd. Chvílemi sice vítr ustával, ale v tu chvíli zase začínaly křičet cikády.Zkrátka si člověk nevybral. Večer jsme navštívili místní tavernu. Na tomto místě jsme setrvali celý následující den. Večer jsme pak pokračovali k dalšímu místu, k městu Agia Galini. Toto město leží více jižněji a jeho břeh omílá Lybijské moře.Nakoupili jsme dobré vínečko, přemístili se na pláž a popíjeli víno až dlouho do noci.. Ráno jsme jeli shlédnout palác Faistos a potom jsme se přemístili na Matalu. Matala je nádherná písčitá pláž, jejíž pobřeží je lemováno skalnatými útesy, v kterých jsou vytesána skalní obydlí. V sedmdesátých letech zde přebývali členové skupiny Hippies. Je zde krásné potápění, ale pláž je dost plná turistů. Sluníčko tady praží více než kde jinde, písek je maximálně rozpálený a chybné šlápnutí bosou nohou znamená téměř spálení chodidla.Oslovil nás tady jeden rakouský turista a obdivoval naše úpravy na motorkách (kanystry na vodu, naleštěné kryty motoru, obrovské hliníkové kufry…). Kdysi tady cestoval na Africe a tudíž nám poradil další pěkná místa. Chýlilo se k večeru a byl čas vyrazit na cestu. Měli jsme v plánu přiblížit se k Ierapetře.Na této trase na nás však čekalo plno zážitků, avšak ne vždy příjemných. Nejprve Pavel ztratil kanystr upevněný na padacím rámu, hned nato Alenu štípla včela a ještě k tomu sluneční paprsek, odrážejíc se od vyleštěných kufrů, propálil Michalovi sedačku. Tím to však neskončilo. V městečku Pirgos bylo příšerné značení a tak jsme si zajeli asi 30 kilometrů někam do hor. Když jsme se konečně vymotali a našli směr na Ierapetru, sjeli jsme poblíž Arvi na hroznou cestu.Vozovka byla v opravě. 300 metrů písek, 300 metrů asfalt, a tak se to táhlo asi 20 kilometrů. Byla už tma, když jsme konečně odbočovali k Arvi. To jsme ale netušili, co nás ještě čeká. V naději, že najdeme odlehlou pláž, jsme trpělivě sjížděli rychle klesající silničkou. V Arvi nás však nemile překvapila absolutně nepřístupná pláž. Rozhodli jsme se tedy pokračovat dál a zkusit štěstí v další vesničce. Asfaltová silnice však skončila a nám nezbývalo, než pokračovat po prašné cestě. Cesta se klikatila kolem velkých skleníků, kde se mísilhorký vzduch s prachem vířícím z pod našich kol. Cesta byla nekonečná. V dalším osídleném místě jsme dojeli před neobydlený domek, kde naše cesta skončila. Usídlili jsme se na zápraží opuštěného domku a unavení náročnou jízdou jsme rychle zajeli do spacáků.Následující den však tato krušná cesta nekončila. Prašná cesta vedla ještě asi dalších 14 kilometrů. Sluníčko pražilo a my zdolávali kamenito-písčitý terén mezi skleníky. V jednu chvíli jsme ve zpětném zrcátku postrádali transalpistu Radka. Hned nám blesklo hlavou, že to určitě položil v poslední zatáčce, která byla opravdu nepříjemná. Taky že jo. Odnesl to nosič kufrů a plast pod sedačkou. Patnáctiminutová oprava stačila, abychom mohli pokračovat dál. Konečně jsme dojeli do normální civilizace, městečka Mirtos. Nakoupili jsme došlé potraviny, pivo a jeli jsme dál. Na pěknou pláž jsme narazili až mezi městem Agia Fotia a Ahli. Osamělá pláž se sprchou a v blízkosti tradiční krétská taverna. Tu jsme samozřejmě navštívili, abychom se seznámili se zdejšími domorodci. Dali jsme několik rakií a pak se odebrali na kutě. Další den jsme si užívali moře. Bylo tady báječně.Druhý den ráno jsme rychle balili, protože nás čekala cesta na nejvýchodnější část Kréty - Xerokambos. Je to odlehlé opuštěné místo s nádhernými plážemi. Snad jen nalézt místo na spaní, nebylo tak jednoduché. Museli jsme si upravit přístupovou cestu, abychom naše motorky dostali pod jediné stromy, které tu byly.Dovolená byla už dávno v druhé polovině a my pomalu začínáme přemýšlet o cestě domů. Třináctý den bylo v plánu místo Vai.Největší palmový háj v Evropě. V průvodcích se o něm vždy píše, proto je to známé a hodně navštěvované místo na Krétě. Toho návalu turistů jsme se trochu obávali, a tak jsme jen shlédli to velké množství palem a pokračovali na sever, směrem k Iraklionu. Na severu je silně znát příliv turismu. Najít pěknou pláž byl docela problém. Ze silnice jsme jednu zahlédli. Jmenovala se Tholos. A tak jsme zde zakotvili.Blížil se už náš odjezd z ostrova a tak jsme se snažili opět trochu přiblížit přístavu v Iraklionu. Proto jsme vybrali na předposlední den pláž Istro. Užívali jsme si naposledy moře a začali jsme se už těšit domů.Poslední den jsme navštívili archeologické muzeum v Iraklionu. Po prohlídce jsme zašli na jídlo do taverny nad přístavem. Dali jsme si řecký salát, smažené brambory, caciki. pečivo, smažené ryby, plněné vinné lusky, kalamáry a samozřejmě pivo a vodu. Cena za vše 50 Euro. S plnými břichy jsme se odkutáleli k motorkám zaparkovanými v přístavu. Ještě jsme před odjezdem prošli přístav a pak se nalodili. Cesta na pevninu utekla rychle. Ráno jsme se probudili v Pireu. Problém s orientací se opět objevil a tak nám zase chvíli trvalo, než jsme se odtud vymotali. Zdárně jsme dorazili k Patrasu. V městečku Rio jsme zajeli na pláž, protože loď odplouvala až pozdě večer. Čekala nás dlouhá plavba. Po nalodění jsme popíjeli nakoupené červené víno a probírali zážitky z dovolené. Druhý den jsme se snažili pořádně vyspat. Aleně, Michalovi a Radkovi se to náramně dařilo. Ráno jsme se nasnídali, vyčistili zuby a šli zase spát. Pak byl oběd a poobědní spánek a pak večeře a zase spánek. Zkrátka my jsme to krásně prospali. Pavels Ladou to měli horší. Těm se spát nechtělo a tak Pavel chodil po lodi jako poustevník. Lada pak usnula také. Pavel usoudil, že musíme být vadný, když prochrápeme skoro třicet hodin. V pátek ráno nás čekala cesta domů asi 650 kilometrů. Ve Slovinsku, v Julských Alpách byla příšerná zima a hory se nám opět neukázaly. Obloha se začala mračit a déšť na sebe nenechal dlouho čekat. V jednu chvíli to vypadalo na kroupy. Taky že jo. V průměru měli asi 2 centimetry. To už byl pořádnej rachot. Rychle jsme motorky otočili a uháněli zpátky, podařilo se nám tomu trochu ujet a schovali jsme se u jednoho marketu. Kroupy se přihnaly co nevidět. Do Čech jsme dorazili ve večerních hodinách a celou dovolenou jsme zakončili dobrou českou večeří.1.DEN (úterý 17.6.2003) odjezd, přespání v Rakousku2.DEN (středa 18.6.2003) Julské Alpy (Slovinsko), odjezd lodí z Terstu (Itálie)3.DEN (čtvrtek 19.6.2003) na lodi4.DEN (pátek 20.6.2003) příjezd lodí do Patrasu (Řecko),přejezd do Pirea pak lodí na Krétu5.DEN (sobota 21.6.2003) příjezd lodí do Soudy na Krétě, Gramvousa6.DEN (neděle 22.6.2003) Elafonissi, Omalos7.DEN (pondělí 23.6.2003) Hora Sfakion, Lakki Skaloti8.DEN (úterý 24.6.2003) Lakki Skaloti, Agia Galini9.DEN (středa 25.6.2003) Faistos, Matala, přejezd k Arvi10.DEN (čtvrtek 26.6.2003) Mirtos, Ahli11.DEN (pátek 27.6.2003) Ahli12.DEN (sobota 28.6.2003) Xerokambos13.DEN (neděle 29.6.2003) Vai, Thólos14.DEN (pondělí 30.6.2003) Istro15.DEN (úterý 1.7.2003) Iraklion, archeologické muzeum, odjezd lodí do Pirea16.DEN (středa 2.7.2003) příjezd do Pirea, přejezd do Patrasu – odjezd lodí do Terstu17.DEN (čtvrtek 3.7.2003) na lodi18.DEN (pátek 4.7.2003) příjezd lodí do Terstu, cesta domůCelkové kilometry:ČR – Kréta a zpět 1 810 kmNa Krétě – 1 050 kmCelkem – 2 860 km