Samos - to nejlepší

Samos
Renáta

Samos 19.-30. červnaPátek,19.6.Na tuto dovolenou jsem odjížděla s hrůzou a očekáváním a vracela jsem ne naprosto šťastná a velmi spokojená. Ale vraťme se na začátek. Rozhodli jsme se jen měsíc dopředu a adrenalinem mi bylo 1/ zda se mi podaří „chytit Last Minut“ za dobrou cenu 2/ zda bude na Samu „foukat tak, že se houpe i hasící přístroj ve větru“, jak jsem se dočetla v jednom cestopise.To by mě manžel Jirka si dal.Naštvaná jsem byla hned v Mošnově, kdy nám nechali přebalit kufr s 23 kg. To se nám ještě nestalo, i když jsme měli „přebuřeno“ vždy. Útěchou mi bylo, že jsme nebyli sami.Ještě než jsme nasedli na palubu, začalo pršet, spíše lít, tak, jak celý červen. No a jak už to bývá v Mošnově, zaběhněte si do letadla sami, déšť ne déšť. Nejsme přeci ve slunném Řecku, aby nás vozil ke schůdkům do letadla autobus. Jirka si nevzal svůj palubní lístek, a navíc to bral nejkratší cestou, takže do 3 řady se „prokousával“ od zadních dveří. Ještě, že ho pustili na palubu.To nám to začíná.Kapitán letadla se nám ohlásil krátce po startu, jen, co jsme nabrali tu správnou výšku a směr. A co že to neslyším: kapitánem je Petr Jirmus, mistr světa letecké akrobacii. Tak to mě čeká super let i přistání. Na Samu je krátká dráha a … asi bude foukat.Během našeho letu se nic závažného nestalo. Jen paní sedící vedle nás asi 3x vylila nápoj. Byla vidět Budapešť, Dunaj, pláže Chalkidiki ( o místech nás p. Jirmus pěkně informoval), Lesbos a pak už Samos. Miluji pohled z letadla, zejména, když poznám, co pod námi je. Přelétali jsme středem Samu, já si přesedla na druhou stranu a už jsem rozpoznávala vesničky pod námi, naše letovisko Votsalakia, Pythagorio, ostrůvek Samiopoula a další. Ještě otočka nad mořem a ….. měkké přistání.To se hned pozná, kdo je pilot letadla. Vystupujeme z letadla, a …..nefouká ?? Ještě rychlé odbavení a už nás delegátka Jana směruje do BUSu. Cesta ubíhá rychle, pozoruji okolí, cesty, dopravní značení.Za hodinku jsme v Kambos-Votsalakia, studia a hotel VotsalakiaUbytováváme se ve studiích bez stravy. Klasický pokoj s terasou, kuchyňská linka, 2 postele sprchový kout s WC. Zahrada je plná zeleně, před terasou je nádherná velká palma, spousta ještě nezralých hroznů, na kytkách bzučí čmeláci. Pastva pro oči i uši. Tady se mi bude líbit. Součástí areálu jsou i hotelové pokoje, recepce, terasa, kde se podávají snídaně s bazénem a Pool barem, u cesty je bankomat, lékař, kosmetické studio a přes cestu kavárna restaurace Votsalakia. Pod restaurací jsou WC a kamenito - písčitá pláž se slunečníky.Je asi 18 hod. a my se vydáváme na obhlídku terénu a najít autopůjčovnu Action, na kterou jsem našla mnoho doporučení. Máme v plánu půjčit si auto tak na 3-4 dny a ostrov komplet projet, podívat se na různé pláže, do kopců, na východ i na západ. Jdeme hned k pláži, od hotelu doprava.Pláže jsou na Samutéměř stejné, převážně kamenité, až na malé výjimky, někde je u kamení i písek. Do vody ale je vhodná obuv, jinak je vstup dost nepříjemný. Klouže to i v botách, ale zase si neobijete chodidla. Došli jsme až na konec Votsalakie, a půjčovna nikde. Vracíme se po cestě, míjíme supermerket s výtečnou klimatizací, Hotel Kampos Village, vyptáváme se na ceny aut v půjčovnách, okukujeme 4 kolky, a ejhle, Action. Byla skoro vedle hotelu, ale my šli kousek po pláži. Objednáváme siCitroen 3 na 3 dnya vracíme se kolem 20 hod. Ještě se jdeme sčváchnout do bazénu. Trochu se divíme, že si nikdo nejde zaplavat. Až následující dny jsem si pak všimla, že bazén je do 18 hod. No hrůza. Vždyť z pláže se člověk vrací někdy až po 19 hod. Nikdo nám ale nic neříká, tak si tu samotu vychutnáváme. U bazénu je vzrostlá palma a pod ní odrazový můstek. Jak tak na to koukám, ten, kdo skáče z můstku do bazénu by si mohl klidně o tu palmu, tedy její listy, rozbít hlavu, napadá mě. Ještě Radegast před spaním a hajdy na kutě.POZN: Před hotelem stojí přepravní kontejner.Sobota 20.6.Ráno se já vydávám do pekárny pro tak zbožňované teplé bagety, zatímco Jirka vaří kávu. Teto rituál nám vydrží celou dovolenou. Dopoledne máme schůzku s delegátkou Janou a zbytek dne si užíváme tepla, stálého bezvětří a moře. Nešli jsme si místo pod stromem u plážového baru Flovour bar, kde je i sprcha a možnost internetu. Na takový prolenošený den jsem se těšila půl roku. Musím říct, že miSamoské mořepřipadá průzračnější, čistší a málo slané. Ovšem šnorchlování nic moc. Není tu co vidět. Skály v nedohlednu. Nechceme to hned první den přehnat se sluníčkem, tak kolem 17 hod. balíme. Ne večeři jsme si vybrali restauraci Vrosi (já Souvlaki, Jirka Mix gril, 2x Heineken a chleba s bylinkami a olivovým olejem). Cestou zpět si dává ještě pitu giros.POZN: Před hotelem stojí přepravní kontejner.Neděle, 21.6.Bagety, káva, štamrlička medicínky, pláž, koupání, povalování, slunění – pohádka. Už dlouho jsem tak nevypla, jako tady. Jen mě mrzí, že stále nemám pořádnou mapu ostrova. Už jsem prošla kdejaký shop, ale nic se mi nelíbí. Z pláže odcházíme opět kolem 17 hod. Zase obíhám trafiky, až jsem narazila na perfektní mapu, 5,5E z edice Road. Výborná, dokonce i s vrstevnicemi. Konečně jsem ve svém živlu. Hold, u mě se navigace neuživí. Mapa ale musí počkat. Ukecala jsem Jirku na pěší procházku do Ormos Marathokambou. Podle mapy, tak 3km. Cestu si krátíme pěšinkami, ale jdeme po asfaltce. Jinak to nejde.Ormos Marathokambouje klasické řecké městečko s mnoha domy, úzkými uličkami, kostelem a přístavem s promenádou. Je tu klid a ticho, rybáři nahazují své udice v přístavu na molech. Atmosféru dokresluje slunce, pomalu zapadající za horu Kerketeas (1434 mnm) a malebné barevné lodičky v přístavu. V dálce slyšíme motorový člun a štěkot psa. Procházíme přístavem na druhou stranu. Na molu nějaká opálená blondýna v plavkách tu dřepí a nahazuje silon s návnadou pod jednu z loděk. Pořád dokola. Koukáme, co vyloví, ale moc jí to nejde. Buď tam něco konkrétního chytá nebo ….??? I tady v přístavu je voda čistá a průzračná, nepáchne rybinou. Na dně rozeznáváme ježky, mušle, kraby i hvězdici. Už máme docela hlad, tak si vybíráme restaurací. Samosebou tu, kde je nejvíce lidí, protože ta by měla být zárukou kvality. Kerkis bay. Dáváme si řecký salát. Lodičky v přístavu jsou jakoby všechny stejné, ale každá je jiná. Jsou natřeny jen bílou modrou a červenou barvou. Jen na dvou je ještě žlutá, nebo přírodní dřevo. Nefouká a je příjemně, a taky už se setmělo. Cesta zpět uběhla rychle. Idylka a štamplíčka na terase taky.POZN: Před hotelem stojí přepravní kontejner. Dnes bylo kolem něj cítit nějakou barvu.Pondělí 22.6.Klasika (begetky, káva). Jen nebe je nějak zatažené, mraky jsou nízko, cítím, že se ochladilo, ale i tak je horko. Už od brzkého rána.Tento den budeme trávit opět na plážiV pondělí je většinou zavírací den památek i muzeí, tak neriskujeme. Já už mám vytouženou mapu, tak „cestuji prstem po mapě“ a snažím se naplánovat cestu co nejúčelněji. Jirkovi jsem slíbila žádnou honičku, tak to bude pijánko, pijánko. Ostrov zase není tak velký. Všude je kousek, cesty jsou v pohodě, značení také, takže není čeho se bát.Večera se už nemůžeme dočkat. Máme přijít po 21 hod., ale už v 19 hod. špacírujeme kolem půjčovny Action. Citroen už je nablýskaný a čeká, až Jirka otočí klíčkem. Platbu po nás Pavel ani nechce, že to stačí pak. Ještě chci stihnout západ slunce, takže hned vyrážíme na západ ostrova, směr Drakei. Nevím sice, v kolik hodin slunce zapadá, ale to se odhadne. Shora okukujeme pláže Psili Amos a Limnionas. Kolem hory Kerketeas stoupáme, klesáme, řežeme zatáčky. V Kalithei se stavujeme do místního obchůdku, kde jsem středem pozornosti jako nějaký exot, pro sklenku vody.Slunce už je níž, a mám obavu, abychom to nepropásli. U Kalithei míjíme vyhlídku s lavičkou, ale je obsazená. Jedeme ještě dál na Drakei, ale na jednom výběžku už raději zastavujeme a čekáme. Strašně fouká. To je ten pověstný fičák, který, doufám, nezažijeme. Fouká tak, že fotka, kterou chci udělat, je rozmazaná, pokud si neopřu ruce. To jsme ještě nezažili. Je vidět, že některé stromy vlají ve větru celý život.Západem sluncejsem dost zklamaná. Byl v 20:10-20:35. Nezapadá do moře, ale za ostrov. Uvidíme ještě, z jiného místa, ale Samos zase není tak velký, aby změna místa měla vliv. Hned se vydáváme na cestu zpět, do Drakei už nezajíždíme, to si necháme na jindy.POZN: Před hotelem stojí přepravní kontejner. Všímám si, že má natřenou jednu stranu nově na černo.Úterý, 23.6. začíná JÍZDAV noci byla bouřka a lijáček, zase je ale vedro a dusno Jedeme směr na Pyrgos. Začínáme jako u vytržení fotit a filmovat vyhlídky a panoráma. Těch pohledů na pláž a skály zespodu mám dost, takže mě nadchne sebemenší výškový rozdíl. V Pyrgosu v zatáčce je dům a u něj leží pes.První zastávka je v Keramické dílně YDRIA. Je 9:30 a zatím tu nikdo není. Tato keramička je pravidelně navštěvovaná v rámci výletů. Je na dobrém místě a má i plochu pro parkování. Uvnitř je jen prodavač v hábitu kněze a jeden dělník, který zrovna „mlýnkem“ tlačí hlínu do válečku. Můžeme zde vidět konečně průřez slavným Pythagorovým hrnkem. Je to opravdu důmyslné. Navíc, pokud si nedáme pozor, a opravdu se chceme napít z přeplněného hrnku, polijeme se. Kupuji rovnou 2, ty s mapou Samosu - 8,-E oba. Taky se mi tu líbí nádherná souprava servírovacích misek jeden talířek uvnitř, 4 okolo, nádherně žlutá s olivovým motivem. 75,-E. I bych neváhala, ale měla bych obavy to v kuse dovést domů. Tak se aspoň rozhoduji, že si z ostrova dovezu nějakou malou misku na oříšky se stejným motivem. Nezdá se to, ale pobyli jsme tu asi ¼ hod.Klášter Megalis Panaghias.Prý má být v úterý zavřeno, ale není. Naštěstí. Nikde nikdo, jsme tu skoro sami, žádný mnich ani opat, jen 2 páry turistů. Procházíme se dvorem, okolo kostelíku, který je uvnitř. Je tady klid a pohoda. Určitě stojí za to zde posedět. Já však vcházím do prodejny se suvenýry. Pro kolegyni vybírám křížek, ale nikdo, komu by se dalo zaplatit. Chvíli čekám, koukám, ale nikde nikdo. Dá se nechat zde peníze a jít, ale nejsem zvyklá důvěřovat, že peníze nezmizí, tak odcházím s prázdnou. Je zde i nabídka medu, olivového oleje, bylinek apod.IreoKousek od Ireoa se nachází archeologická lokalita. Město je však spíše turistické letovisko. Mnoho hotelů a studií. Centrem je příjemné náměstíčko s možností posezení, restaurace, obchody. Pláž je v místě náměstí rozdělená. Ta hezčí část je západně od města. Při 11 hod. zde moc rušno není.K Temple of Hera (Heraion) jedeme podle naší mapy. Cedule na cestě je přeškrtnutá barvou, ale moc tomu nevěřím, tak odbočujeme. K bráně sice přijíždíme, ale z nám neznámého důvodu je opravdu zavřená. Vstup jen pro zaměstnané, kteří tudy vchází i parkují. Nic naplat, musíme okolo. Otevřeno 8-20hod., vstup 3E, studenti zdarma.Areál se zdá docela velký. Dominuje mu opravdu jen jeden jediný sloup. To co se mi tu líbí je, že zbytky nálezů jsou perfektně popsané. Fotka, název, půdorys nebo pohled, jak to asi kdysi vypadalo. Nezbylo toho z Héřina chrámu mnoho, ale můžeme si udělat představu, jak to asi vypadalo. Na okraji je dvorek, kde jsou vystaveny další nalezené kusy, které nikam nejdou zařadit. I tak obdivujeme mravenčí práci těch, kteří tyto díly evidují a zařazují. Taky máme možnost vidět práci studentů archeologie. Italové a Řekové zde mají své úseky a hrabou a kopou a vymetají. Návštěvníci jsou bedlivě střeženi, aby se vystavených zbylých kousků nedotýkali a na nic nestoupali. Při odchodu máme strach projít bývalou hlavní ulicí, aby nás neokřikli. Kráčíme místem, kde chodívala Héra. ? ! Zase nám prohlídka zabrala hodinu.Mířímek PythágoriuJedem kolem letiště a já bedlivě vyhlížím nějaký přistávající Boeing. Nic. Na okraji Pythagoria zase začínají nějaké ty vykopávky, na které nás lákají hnědé směrovky. Parkujeme na parkovišti poblíž Hotelu Fito (pokud jsem si to dobře zapamatovala). Rozhlížím se, kam jít a zda to vůbec stojí za to. Slyším češtinu a tak se dáváme do řeči s paní a její dcerou. Říkají, že se tam do kopce nevyplatí, nic zajímavého, zbytky baziliky a Artemidina chrámu, snad jen procházkou, kdyby nebylo co dělat, a můžeme dojít až k tunelu. Stihnou si ještě postěžovat na hluk letadel a pak se rozloučíme. Jedeme tedy dál. Opět kolem vykopávek. Jirkovi velím stop a chci se jít podívat za plot. Jak říká Jirka: šutry. Ty ho nezajímají, takže já jdu pěšky hledat vykopávky a on si zatím jede k pláži Potokaki. Vstup k vykopávkám – bývalé termální lázně a gymnáziumje volný, ale v tom slunci se mi taky nechce. Vracím se k pláži. Potokaki beach je dlouhá, kamenitá i dostatečně široká. Uvažujeme nad koupáním, ale Jirka by si rád dal aspoň kávu, takže po chvilce kochání se pohledem a nadýchání se svěžího vzduchu od moře, zase popojíždíme.Další zastávkou je Casel Loukoto s přilehlým kostelem a nechybí ano procházka po hřbitově se sněhobílými hroby. To se mi na Řecku líbí. Bílé, čisté, upravené. Další zastávkou v tom horku je dlouho očekávanýPythagorův tunelVstup je oplocený, jako by se jednalo o cenou památku.Vstupné 4,-E. Malý hošík se už nabízí, že nás provede, ale rázně odmítáme. Opravdu rázně, jinak by jsme se ho nezbavili. Na co průvodce, není se kam ztratit. Pohled do hluboké zamřížované studny nebo spíše ventilační šachty. Vstup je do místnosti a pak už úzkou dírou, tak úzkou, že musíme i skrčit ramena. Sestupuje se po schodech a pak se prostor rozšíří, už jen skála kolem dokola, jako v jeskyni. Je třeba dávat pozor, kam šlapu.. Je tu kluzko, v zemi jsou díry přikryté železným rámem a po bocích elektr. osvětlení. Jde se asi 400 m, až narazíte na mříž. Po celé trase jsou v zemi ty zamřížované díry. Zajímavostí je, že tunel byl ražen ze dvou stran a na tehdejší možnosti a výpočty se dělníci sešli téměř přesně.POZN: No jo, s Polskou dálnicí je to dnes horší. Máme počítače, technologie, ale km sem, km tam.Vracíme se a po 20 min. v tunelu se kocháme tím nádherným výhledem na město, pláž, letiště i hory v dáli. Za ty 4,-E to nebylo nic moc. Někde pod cestou mají být ještě zbytky Helénistické vily, ale jsem tak zklamaná, že ani nemám zájem o další šutry.Panaghias SpilianisJe další kostelíček na naši trase. Zde je více zajímavá jeskyně ve skále. Když sestupujeme dolů, na každém schodu je znát změna teploty. Je tady opět příjemně. Jeskyňka, jako pro Smolíčka. Na konci je zase miniaturní kostelíček, vedle něj bazének a vpravo poházené kusy oblečení, např. kalhotky, ponožky apod.Pomalinku po schodech stoupáme do tepla. Opravdu pomalinku, jinak bych se asi udusila horkem. Projíždíme samým centrem města, až jsme u moře, na promenádě. Jirka prahne po kávě a už i po obědě. Odbočujeme doleva, pomalinku projíždíme mezi židlemi zdejších nábřežních restaurací. Kdyby před námi nejelo auto zásobování, ani by mě nenapadlo tu jet. Ale zákaz nebyl. Dojíždíme nakonec, kde je zase malá pláž. No, malá, spíše úzká, přeplácaná lehátky, stín žádný. Zaparkujeme a jdeme omrknout nabídku. Ten ruch, horko a židle na židli (nikoliv hlava na hlavě) nás ale nijak nevábí. Jirka je naštvaný, unavený a nelíbí se mu tu. Zase se vracíme stejnou cestou. Na mapě sice je šotolinová cesta, kterou auto se zásobováním jede dál, ale Citříka si šetříme. Vyjíždíme nad město, potkáváme to zásobovací auto, děláme pár fotek a uháníme pryč od civilizace – na východ. Směr pláže Mykali, Psili Amos. Tam ale dolů nezajíždíme, jen fotíme.Míříme přes Paleokastroa kolem pláže Kerveli, kterou vidíme dole pod námi na Posidonio. Tady se nám líbí. Malinké, nerušné, restaurace v modré barvě, výhled na modravé která chutná, jak je velká.... Nejlepší dělají na naši pláži v Flovour baru. Je tu ale zase klid a idylka. U vstupu do restaurace je akvárium – bazének ve tvaru lodě a v ní plavou ryby. Velká ryba, škaredá, krabi, mušle, krásná mušle. Pěkné. Je na co koukat z blízka.Sideras - báječná pláž.Ani ne nijak výjimečná, ale nachází se na tom nejzazším východním cípu Samu. Přijeli jsme k ní po 17 hod. Bylo kde zaparkovat, dokonce ve stínu stromů. Pláž je zase kamenitá, úzká, okolo skaliska, kde bude určitě super šnorchlování, vstup do moře pozvolný. Vpravo se sluní manželský pár, po chvíli víme, že Češi. Kousek od břehu kotví jachta. Po chvíli víme, že Poláci. Jirka se vydal do hlubin moře a já se kochám pohledy, výhledy, klidem, zaplavu si. Voda na mě opět působí křišťálovým dojmem a má příjemnou, svěží teplotu. Pode mnou je hloubka, ale nutká mě to sáhnout na dno. Jako by bylo blíž, než je skutečná hloubky.Poláci z jachty doplavou na břeh, ale bez bot je to viditelně ouvej ouvej. Jirka s nimi prohodí pár slov a už mizí z dohledu. Jen čouhá oranžový šnorchl. Poláci volají na palubu o pomoc, takže všech zbývajících 6 lidiček usedá do člunu a jedou jim na pomoc.Jirka se vrací. Nejprve říká, že nic, stojí to za houby. Já mu ale nevěřím, protože po zkušenostech vím, že kde jsou skaliska, tam je úlovek. Nemýlila jsem se. Jiříček vytahuje z poza plavek nádhernou mušli, asi 8 cm, světle hnědé barvy. Paráda. Úkol splněn. Tím míním přivést z každé dovolené jeden pěkný památeční kousek. Tu z Rhodosu už asi nic nepředčí, ale vždy se uloví něco jiného.Jsme u hranic s Tureckem, takže se zde objevuje hlídka asi pohraničníků v džípu. Rozhlédnou se, zhodnotí situaci a odjedou. Hned po nich je slyšet hluk motorů. Přijíždí zdejší omladina na kolech a skútrech. Předvádí se, zatímco my se balíme a mizíme.Dovedu si představit na této pláži trávit celý den. Do těchto končin asi tak hned někdo nezavítá. Mohu vřele doporučit.Klášter Zoodochou PigisUž jsem myslela, že bude zavřeno. Naopak. Některé kláštery mají siestu. Otevírají po 18 hod. a otevřeno je do 20. Přijeli jsme akorát. Jedná se o ženský klášter. Opět zde nabízí své produkty (tedy pod svou etiketou). Kostel uvnitř kláštera je dost tmavý a temný. Na dveřích je upozornění na zákaz focení. Na Samu to ale nikdy nikomu nevadilo a nekontrolují, co kdo dělá. Dostali jsme cukříky. Sladké, ale velice dobré, žádná umělá hmota.V této části ostrova je možné vidět na skalách zavěšená lana. Nabízí se zde možnost šplhat po nich po skalách.Čas pokročil, je 19 hod. a my se stáčíme na západ. Projedeme hlavním městem a máme v plánu se ještě zastavit vMUZEU VÍNA .Má být otevřeno do 20 hod., tak uvidíme. Dolů k Samu sjíždíme po prašném úseku, projíždíme podél nábřeží a na konci u kruhového objezdu už vidíme oplocený komplex. Otevřeno je, máme štěstí. Zde máme 2 možnosti. Buď si jen nakoupit z nepřeberné škály druhů vín nebo si zaplatit vstupné 2E a jít se nejen projít muzeem, ale i okoštovat 5druhů vín. Od sladkého, přes bílé suché, červená až po typ brandy. Láhve tu jen tak stojí a čekají na vypití. Postupně koštujeme. Je zase super, že tu jsme úplně sami, žádné BUSy a davy turistů. Vedle koštovacích stolů jsou obří kádě, je možné se podívat i pod ně. Za touto kamennou halou je sál s exponáty. Zajímavé jsou inventurní knihy s množstvím úrody a spotřeby v daném roce, destilační přístroje, lisy a spousta dalšího. Dole je pak sklep se sudy a samozřejmě uzamčená, ale nasvícená vinotéka. Po shlédnutí mi to nedá a ještě si koštnu toho dobrého sladkého moku. To mi moc chutná.Stavujeme se ještě na velkýnákup do Lidlu,který je v kopci nad hlavním kousek od odbočky na Paleokastro.Zpět volíme cestu, kterou známe, přes Pythagorio. V centru vidíme, že na večer se ulice, kterou jsme jeli k moři, mění v pěší zónu plnou života a korzujících lidiček.Stmívá se. Jirka jede jako Fitipaldi a znatelně mu raději všichni pomalí před ním uhýbají. Už dávno jsem si říkal, proč tady jsou kmeny stromů u cest natřeny bílou barvou. Teď, po setmění, mi to došlo. Kmeny ve světlech aut působí jako odrazky, navíc, v zatáčkách i jako svodidla. Důmyslné. Co by na asi řekli naši ochranáři?Návrat na hotel 21:20. Den se nám parádně vydařil.POZN: Před hotelem stojí přepravní kontejner. Už má natřenou i druhou stranu.Středa, 24.6.Snídáme včerejší bagety a míříme do kopců nad Votsalakií, je vedro, nějak mě zlobí foťák. Říkám si, že Jirka si volantem ještě nezpíval. To znamená, že není unavený. Když si začne zpívat, tak to s ním jde z kopce, únava. Uvidíme, co dnes. Projíždíme Pyrgos. V Pyrgosu v zatáčce je dům a u něj leží pes. Je posunutý o 1m k cestě. Upozorňuje mě Jirka. Všiml si ho už cestou z letiště.Klášter Timiou StavrouNení vidět od hlavní cesty, ale odbočka dle mapy je zřetelná. Směrovka z našeho směru chybí. Je zase v protisměru. Tentokrát máme smůlu. Zrovna vystupuje z BUSu dav lidí. Pruvodcuje jim Slovenka, ale je nějaká zmatená. Přestože spolu s Jirkou mluvíme česky a ona na nás machruje anglicky, že se tu nesmí fotit. Vedle přitom, stojí mnich, kterému to viditelně nevadí a ochotně nám pózuje. Navíc se nám kdo může, vesele staví do záběru. Klášter se opravuje, takže ho obepíná lešení, ale na fasádě můžeme najít zajímavé detaily, např. kašnu, zvonici. Mizíme pryč.Jedemesměr Mytilini.Hledám hnědou odbočku doprava na Klášter Aghia Triadas. Najednou Jirka odbočuje vlevo. Na mou otázku proč? že prý tam byla hnědá šipka. No, uvidíme, co z toho vyleze. Dojeli jsme k fotbalovému hřišti. Krásně zelený a svěží trávník je ve skalnatém okolí pastvou pro oči. Velím zpět. Na křižovatce se ještě koukáme, co vlastně bylo napsáno na ceduli. No, klášter to nebyl, byla to směrovka právě na toto hřiště. Tak jsme se zasmáli a o kousek dál odbočujeme vpravo.Klášter Agia Triádapůsobí zvenku male a omšele. Opak je pravdou, je obehnaný asi 2 patrovou zdí, opět s mnišskými celami. Vstupuje se dřevěnými dveřmi s důmyslným zamykacím systémem.Opět upravené nádvoří, zahrádka, a uvnitř už tak malého dvorku se tyčí malinký malebný a jednoduchý kostelíček. Je zamčeno. Jsou tu ještě 2 německé páry a všechny nás pozoruje zdejší mnich v černém hábitu. Zdejší atrakcí je vzrostlý pomerančovník. Pod nim jsou opadané a shnilé pomeranče. Nikdo je nesbírá a nejí. Ty v koruně si říkají: „utrhni mě a sněz nebo tady shnijeme !!“ To nám ovšem stud nedovolí, takže se snažíme dostat do kostelíčku. Je zamčeno. Nedá mi to, tak prosím mnicha o otevření. Bylo jasné, že jen čekal, až ho někdo poprosí. Takovou měl z toho radost. Pod plnovousem bylo vidět, jak se na mě usmívá. Asi by si popovídal, ale já mu toho moc neřeknu. Solidárně ještě voláme na Němce, kteří už jsou ve vratech, ale vrací se. Kostelíčku dominuje velice hezký bílý mramorový oltář. S díkem odcházíme. A Jirka si fotí ještě ze všech stran kostelík před klášterem.Cestou zpět na Mytilinii jsou vidět vlevo v kopci zbytky opevnění. Je to to, co je vidět z druhé strany od Pythagoria.V Mytilini je první na traseAntropologické muzeum.Vstup 3,- E, nejdřív nakukuji. Je to jen jeden sál plný kostí. To Jirku moc nebere, tak se vzdávám. To zajímavé, co je před bránou muzea, je velká tabule s plánkem městečka a označením, co se kde nachází vč. fotografie. Toto zbožňuji. Vytypovávám si k prohlédnutí zbytky kamenných větrných mlýnů. Parkujeme na hlavní cestě, i když šikulka Jirka by tou úzkou uličkou až k nim rád dojel. Je to jen zbořeniště s vrakem aut hned vedle, můžeme okukovat rezavý mechanizmus a propadlou střechu.Jedeme směrem na hlavní město. Stoupáme do kopců. Doháníme stádo koz, které je po celé šíři vozovky. Pasáček si z projíždějících aut nic nedělá, kozám je taky jedno, co se děje kolem nich. Po chvíli se proti nám vyřítí autobus, málem nás sejme, protože jede přes středovou čáru. Šmejd, ani nepřibrzdí. Jirka má reflexy dobré, takže stačil strhnout Citříka více doprava a vyhnout se.SAMOS – hlavní město SamuDo města přijíždíme před polednem. V tom největším horku. Trochu se děsím, co na to Jirka. Útěchou mi je, že budeme i v muzeu a tam bude klima. Parkujeme raději hned na začátku, u dětského hřiště. Při včerejším průjezdu jsme viděli rozkopanou cestu. Parkujeme bez problémů, nic se neplatí.Nakukujem do obchůdků – vinotéka, rybářské potřeby a už odbočujeme ke katedrále. U ní je zeleninový trh a vedle katedrály si všímám paneláku. Opravu působivé.Kostel Ag. Spiridonas a hned i Archeologické muzeum.Vstup 3 E. Já se hned hrnu doprava dovnitř. Pokladna nikde, tak se tomu divím a prohlížíme exponáty. Jirka se někde ztrácí. Po půlhodině ke mně přistupuje paní a ptá se na lístek. Říkám, že kasa nikde, ale ona ukazuje na protější budovu. Jirku nevidím, tak se omlouvám a jdu koupit 1 lístek. Druhý opravdu nebyl nutný, po něm nikdo nic nechtěl.Exponáty zdejšího muzea opravdu stojí za shlédnutí. Jsou rozmanité. Od keramiky, před dřevo i měď. Sošky, vázy, kosti, šperky, mince, obří socha Kourose. Hodnotím jako druhé zajímavé po muzeu na Krétě. Prošla jsem opravdu vitrínu po vitríně a u každé mě něco zaujalo. Když už Jirka nespěchá pryč a pečlivě si vše prohlíží, tak to fakt stojí za to.Po prohlídce muzea jsme se usadili hned vedle doMuzejní cafeterie.Dali jsme si Frapé a výtečný Řecký salát. Kafeterie je v udržovaném parku, kytky, palmy, velká kamenná studna i s rumpálem. Popolední idylka.Ještě pár fotek na nábřeží, pousmání se nad siestou místního řidiče a závozníka (otevřená dodávka plná slepic a obřích králíků, jeden z pánů si dává dvacet v autě na sedadlech, druhý na zídce pod stromem).Ve 14 hod. už zase projíždíme hlavní Samoskou třídou směremna sever na KalamiJe tu objížďka a zase málem bouračka. Jeden cvok před námi nedal přednost jinému a dupl na brzdu. Obdivuji Jirkovy nervy. Cesta přesKotsikas Capeje úzká a kupodivu není frekventovaná. Bude to asi časem siesty. Cílem měl být klášter Ag. Kotsika. Ten ovšem dle mapy v uváděném místě není. Nějaký je opodál, obestavěn lešením a stavební činností. Tento cíl vynecháváme. Podél cesty je vidět zbytky ohořelých stromů po požáru. Opakem jsou opět úžasné vyhlídky a panoráma, ostrůvky Prasonisi, Di Ag. Nikolaos a Diapori.Už vím, kam se podíváme. Určila jsem cíl: vidím v dálce kamenité pobřeží, kde by podle mapy měla vést cesta. V dálce ji vidíme. Odbočujeme z asfaltky na šotolinu. Zvažuji, co Citřík vydrží a co vydrží Jirka. Ten je ve svém živlu. Já taky, až do příjezdu na křižovatku. Vpravo k lidem, vlevo do samoty. My samosebou do samoty. Je to totální sešup, přímo rovně do moře. Jestli je dole nějaká točna, to se pozná. Kus je kamenitý, pak beton. Mapa opět nelže. Jdu očima zkontrolovat díry v cestě, ale půjde to. Sláva. Dole je vybetonovaný plac. Nikde nikdo, jen motorka. Tipuji, že nějací milenci se šmajchlují v kontejneru, který tu asi někdo zapomněl. Omyl, jsou až dál za kameny a „na Adama“. Oblékáme si plavky a hledáme vhodné místo. Jirka jde taky „na Adama“, tak já taky. Ve vodě tak na hladině, kromě klasického pohledu na oranžový šnorchl, vidím dvě bílé půlky jeho zadku. Je to sranda. Pobyt na poloostrově Nisi zase hodnotím nadmíru báječně. Bylo by fajn přeplavat až na protější ostrůvek, ale jsou docela proudy, a přeci jen jsme opatrní na osobní věci, tak někdy jindy. Jirka se tak zabral do šnorchlování, že si ani nevšiml, že se dostal na metr ke klukovi, co byl zrovna ve vodě. Bylo vidět, že ho (jich) pořádně lekl, až vyletěl z vody. Všichni 4 jsme se tím dobře pobavili. 1,5 hod. na slunci a v moři nám bohatě stačí. Stoupáme zpět do prudkého kopce a já si ještě přibližuji tu druhou přelidněnou pláž. Jsou na ni slunečníky i občerstvení. Ale samota je samota. Sami na pláži „ na Adama“ jsme vlastně ještě neměli možnost být. Tak jsme toho využili.Cestou zpět k Samu si ještě všímáme nějaké betonové stavby, dobře schované ve svahu pod cestou. Hm, co tom asi může být, nějaké nádrže? nevíme.Cestou přes Kalami musíme zpět spodní cestou. V povrchu vozovky jsou jakoby vyjeté koleje, ale místy to vypadá, jako by v tom byly dilatačky, nebo kdysi nějaké dřeva. A opět se naskytají hezké panoráma na zátoku a přístav Vathi. Jirka dostává zase chlad, tak se stavujeme v Taverně Christos na Pitugiros. Projíždíme zase podél přístavu a kolem vinných sklepů na Kedros a do Kokkari. V tomto úseku se dá rychlost vytáhnout na 95km/hod. Kdybychom nedojeli auto, určitě by to byla 100. Jiřík má zase radost.Do Kokkariodbočujeme v 17:15 parkujeme u hlavní cesty kousek od kostela a ten je také naší první zastávkou. Úzkými uličkami míříme k pláži. Kokari všichni cestovatelé vychvalují. A oprávněně. Je to typické řecké městečko, podél zátoky samá restaurace, úzké uličky, z nichž některé vedou jen do soukromých domů a dvorků, úzké domky, butiky, internet cafe, restaurace a obchůdky. Vpravo je skalní útes vlevo taky. Zase kvanta ježků, mušle, hvězdice. Jediné, co hyzdí foto, je komín továrny za kopcem a navíc je natřený na červeno. Obcházíme zátočinu a jdeme se projít i po mole a ulovit pár hezkých snímků. Kopce v pozadí se noří do mraků, těmi ale prosvítá stále hřejivé slunce.Noční život, procházky a zábava musí být v Kokkari bohaté. Za útesem, na východě, je velká dlouhá kamenitá pláž. Je tu rušno, živo a převážně slyšíme češtinu. Po krátké procházce úzkými uličkami se zase dostáváme k autu a popojíždíme dále. Okukuji vždy shora od cesty pláže Lemonakia, Tsamadou, Avlaia, Tsambou. K prvním dvěma je sešup dolů, dá se tam sjet autem. Pláž má i občerstvení a lehátka. Takové typy pláží nás nelákají a my jsme si už dnes koupání užili.Chtěli bychom ještě stihnout jednu z horských vesnic aklášter M. Vronda.Asi to bude zase stejné, ale když už jsme v těchto končinách …U Kambos se směrovka nedá minout. Začínáme stoupat serpentýnami. Jirka ožívá, já trnu hrůzou, co se před námi vyřítí a tak se raději snažím koukat dolů do údolí. Míjíme odbočku do Vourliotes a po chvíli jsme v cíli. Klášter ale vypadá zvenčí omšele, až polo zříceně. Auto tu jedno parkuje, tak snad, uvidíme. Vrata jsou otevřená. A … zíráme. Polovina kláštera je zrekonstruovaná, polovina zatím ne. Doposud jsme viděli jen kompletně opravené, ale vidět, jak zdivo vypadalo původně, to stojí za to. Perličkou je, že vlastně všechny dveře jsou odemčené. V nové části můžeme vidět úplně novou kuchyň vč. lednice a sporáku, nové topení, dveře, okna. Leží tu, volně dostupné, spousta stavebního materiálu, nářadí i původních historických předmětů. Nikomu to tak nevadí, nikdo to tu neukradne. Uprostřed je zase kostelík, ale ten je opravdu uzamčený. Němka mě volá k vratům. To aby mi ukázala, jak „zamknout“ vrata. Přes 2 oka se prostrčí klacek. Obě se tomu svorně zasmějeme a s Jirkou dál prozkoumáváme místnosti tohoto kouzelného místa.Vourliotes:je jedna z malebných horských vesniček. Malé náměstíčko, kašna uprostřed, restaurace, úzké uličky, malinkaté domečky, některé s kosoúhlým půdorysem, štěkot psů, kokrhání kohoutů, klid a idylka.Usedáme do proutěných modrých židlí a obsluha je u nás ihned. Večeřet nebudeme, tak si dáváme chlazené pivo a opečený chléb s olivovým olejem a bylinkami. K pivu je to žůžo.Jak tak sedím a koukám, ve které restauraci je kolik zákazníků, tak jsem na to přišla. Plné jsou ty, které mají židle natřené modrou barvou. Modrá je barva moře, barva Řecka, barva nebe a právě tato modř asi láká turisty. Nebo aspoň mě. Zelené židle jsou prázdné.Posedíme necelou hodinku a já ještě okukuji obchod se suvenýry. Konečně. Našla jsem tu malou pěkně zdobenou keramickou misku s motivem černých oliv. Tak tu beru. Chci platit, ale obsluha nikde. Přesnou částku nemám, tak čekám a čekám. Jirka už je určitě nervní. Mávám na obsluhu restaurace a až ten někoho zavolá. Miska je mi pečlivě zabalená do umělohmotných bublinek, takže se nemusím bát, že se cestou domů rozbije. Jirka zatím našel za jednou výlohou nazdobený vánoční stromek a zase z toho máme velkou srandu.A už frčíme na západ, přes Agh. Konstandinos, kde vidíme u odbočky na Ambelos pod borovicemi velké hřiště s bělavými kameny posetými po zemi; podél Louradaki beach, kde cesta vede úplně u pobřeží a doKarlovasi, kde bych ráda stihla západ slunce. Ten je bohužel zase za ostrov. Škoda. Východ je zase zpoza Turecka. Přes Karlovasi se trochu motáme. Značení nic moc. Zase máme ale zážitek – jízdu uzoučkými uličkami. To se musí zažít. Kdo si do úzkých klikatých městských řeckých uliček nezajede, ten nepozná Řecko. Na hlavní se nakonec intuitivně dostáváme a za šera už míříme po hlavní na jih (tato hlavní silnice má dobře značené odbočky) a na Marathokambos. To objíždíme spodní cestou a doma v hotelu jsme v 21:15. Je pěkně jasno, měsíc září ve tvaru D.POZN: Před hotelem stojí přepravní kontejner. Nedá mi to a jdu se na něj podívat. Žádná změna.Čtvrtek, 25.6.Zase jdu pro bagety, Jirka chystá kávu. Je pod mrakem, v moři vlny, je znatelně chladněji. Ať děláme, co děláme, vždy se nám podaří vyjet až v 9 hod. Jirka má nějak blbou náladu. Zajíždíme doMarathokabos,omrknout náměstíčko, kostel, ale po 9 hod. je už tady dost rušno, úzkou ulici blokují zásobovací dodávky. Nechceme se zdržovat, tak couváme a horní cestou jedeme směr Platanos. Míjíme pojízdnou prodejnu ryb. Má tam parádní úlovky, velkého tuňáka; dále továrničku na plasty a projíždíme krajem vinic. Ty lemuje mnoho kamenných zídek stavěných nasucho. Réva je pěkně zelená, s velkou úrodou hroznů. Ty jsou v červnu ještě malé a nezralé. Cesta nás dovede přímo až na náměstíčko vPlatanos.Bylo to dost rychle. Na pravém platanu je šipka vpravo na parkoviště, ale ten průjezd je pěkně uzoučký. Je vidět, že samotný platan má kmen obroušený a roh domu má také opadanou omítku. Jirka je ale šikulka a s griftem dokonalého řidiče sešlapuje plyn do kopečka. Samozřejmě jsme středem pozornost všech místních posedávajících. Parkujeme a vracíme se na náměstí. Sedáme tam, kde je nejvíce místních, ale tam jogurt s medem nemají. Majitel nás odkazuje na Lion restaurant. Reklamu na tuto restauraci jsme už několikrát zahlédli. Dáváme si frapé, colu a já pověstný jogurt s medem. Jak jogurty moc nemusím, ty řecké jsou lahodné a ten med, mňam. Opravdu stojí za to tady v klidu posedět, nikam nespěchat a sledovat dění. Přijede mladík na mopedu, otevře si odemčenou budku s Algidou, něco si vezme a odjíždí. Pak přijíždí nákladní Toyota. Tak si říkáme, kudy si vyjede. Zastaví v křižovatce, poklábosí s místními muži, nasedne a směr parkoviště odjíždí. Mezeru už má jistojistě zmáknutou, takže bez zaváhání se i širší Toyota do mezery vejde. Vedle je obchod se suvenýry. No spíše kýči. Takové ptákovinky. Plechový kyblíček kdoví na co, možná jako květináček, 10,-E. Na náměstí je ještě budova Eadnice, telefonní budka, poštovní schránka no a ty 3 vzrostlé platany a 3 restaurace. Platíme tu nejnižší útratu za celou dovolenou, 3 věci 5,5E. Ještě se procházíme ulicí vlevo a fotíme panoráma. Přes náměstí, ale rovně, opouštíme Platanos. Doporučuji určitě si tady do Platanos zajet na večeři, nebo posedět celé dopoledne.Jedeme po vedlejší silnici po kopcích a sjíždíme kMonastery Profili Illia.Klášter je zase v opravě, vidíme popraskané zdivo a po projití brány nás nic neoslovilo. Kostelík je zavřený. Slyšíme hlasy, ale odcházíme. Kněz za námi sice vybíhá, že můžeme dál, ale tentokrát nemáme zájem. Kdo tento klášter vynechá, o nic nepřijdete.Jsme opět v Karlovasi.Pořád rovně a jsme u moře. Parkujeme na čerpačce a jdeme omrknout nábřeží. U hlavní cesty, která vede podél pobřeží je super obchod s nářadím. Mají tu vše a za dobré ceny. Vedle je Musicclub BolaBoka. Na el. sloupu opodál se pracuje. Nahoře jeden dělník co maká, dole pod ním 2 co radí. Pokračujeme směrem naPotami.Opravuje se tady cesta a nábřeží, ve starém přístavu vidíme lodě, molo, ale jinak nic moc.Zastavujeme u bílého kostelíku, který jsem tolikrát viděla na fotkách a pohlednicích. Stavba zvonice je opravdu zajímavá, s obloukovou linií. Okolí upravené a zrovna se zametá. Kostelík je malý a vyzdobený malbami svatých. Jako všude i tady hoří svíčky. Nikdy jsem to nedělala. Ale letos v každém kostelíku svíčku zapaluji. Mám k tomu důvod.Pláž Potami,která je hned vedle je široká a dlouhá, opět kamenitá, a dokonce ji lemují skaliska a útesy. Tady by bylo dobré šnorchlování.My ale popojíždíme až k šipce na vodopádyříčky Potami.Oblékáme si plavky a jsme připraveni se brodit řečištěm, co to půjde. Lepší čas jsme si nemohli vybrat. Je akorát poledne, a to strávíme ve stínu lesa a chladu říčky. Míjíme polorozpadlý kostelík ve svahu, kde zase zapaluji svíčku, pokračujeme podél říčky dál do vnitra lesa, cestou kritizujeme Řekyni, která se na takový výlet vydá ve střevíčkách na jehlových podpatcích. Taky se pěkně krok po kroku zarývá do hlíny. Po chvíli jsme na takovém malém plácku, kde máme 2 možnosti. Buď po schodech nahoru, k taverně a pak zase po schodech dolů za vodopády nebo do plavek, zabalit věci, foťák, kameru a hajdy do studené vody. Volíme druhou variantu.Voda je nám nejvíce po pás, když narazíme na balvany v cestě – to je ten pověstný vodopád. Nejdřív to jde Jirka omrknout. Vše držím já nad hladinou. Dostat se k šutru je ale složitější. Buď se ponořit, doplavat a vylézt nebo po kluzkých jít kamenech. Jirka má ruce silné a po chvíli je na balvanu. Fotím a filmuji aspoň jeho, protože už nyní je mi jasné, že já to nedokážu. Jsem o kousek menší a nemám v rukách takovou sílu, jako on, abych se vyšvihla po mokrých kamenech nahoru. Mi to ale nedá a chci to aspoň zkusit. Jirka se tedy vrací, bere věci a já se deru na kameny. 3 pevné body jsou základ, to vím, ale tady nic pevného není, jen voda a kluzko. Zkrátka se rukama nepřitáhnu. Vzdávám to, zase beru věci k sobě, Jirka se po druhé škrábe nahoru, podávám mu s hrůzou foťák a vracím se ke schodům. Po příkrých, úzkých schodech, kde se 2 stěží vyhnou, stoupám nahoru. Je horko, trochu se zadýchávám, ale jde to. U terasy restaurace zase dolů. Ani se nezastavuji. Dole už slyším hlasy i Jirku. Má z toho vánoce. Tak se jdu aspoň podívat, shora na ten balvan. Je tam ještě jeden, ale na tom už je lano s uzly, takže tam bych se vyšplhala. Nechápu, proč nedají lano na ten spodní vodopád. No, asi by to pak bylo moc jednoduchá a nahoře v taverně by neměli žádný kšeft.Vydáváme se dál proti proudu a okukujeme okolní přírodou. Můžeme sledovat maxi vážky zbarvené do modra. Jsou jako malé helikoptérky a nejdou ostře vyfotit, jak kmitají křídly. Už to sice začíná být nuda, ale Jirka jde pořád dál. Taková příroda se mu líbí. Před námi je další vodopád s balvanem. Mě už to nebaví, tak čekám. Jirka leze nahoru a jde se podívat co je dál proti proudu. Nic moc zajímavého, žádný další balvan v cestě, tak svolí k návratu. Vtom zase něco zahlédne. „Jé žabička“. Tato 2 slova jsou pro mě povel k ústupu. Takové potvory a hady nemusím. Jsem ale zvědavá a ráda se na takové živočichy podívám, pokud mám jistotu, že se nebudou hýbat. Jirka se „žabičku“ snaží nabrat na nohu. To se mu daří a já jdu k němu.. Ale to, co se vynoří z vody, to je tedy šok. Taková přerostlá hnusná ropucha, to je tedy síla, takových 20-25cm. Není moc akční, takže mám opravdu možnost si jí prohlídnout i z blízka. Jen aby neskákala za námi. Vracíme se. Zase stejnou cestou. Jirka vodou, já horou. Na plácku za už převlékáme do suchého a oba zjišťujeme, že máme hlad.Na oběd si vybrali rybí restauraci na hlavní cestě. Zrovna ale přijel BUS plný Němců, takže zkoušíme vedlejší bar. Tam se ale nevaří, tak se vracíme zpět k přístavu.Tady si opět vybíráme restauraci v modrých barvách.Busiolas restaurant.Rychlá obsluha, pestrá nabídka, ceny přijatelné. Dáváme si klasiku: Řecký salát, pivo, Jirka Stifádo a já zkouším po letech Mousaku. Oběd a odpolední idylku si opravdu vychutnáváme. Není kam spěchat. Přijíždí trajekt. Čelem k nám, mezi nábřeží a molo. Všichni hosté zíráme, co se bude dít. Kolos se začne otáčet a pak couvat. Z nábřeží to vypadá nemožně, ale ten prostor k otáčení tam opravdu je. Trošku smrdí nafta a čoudí komín, ale dá se to. Trajekt zase hned odjíždí a někteří pasažéři jdou na oběd právě do naší restaurace. V dálce na obloze vidíme blesky a dochází k nám i zvuk hromů. Nad mořem je šeď a blesků je také dost na to, abychom začali mít obavy. Chceme se ještě jít vykoupat. Bouřka se ale naštěstí drží nad mořem a postupuje dál. Čas pokročil, je 16 hod. a já váhám, zda má cenu vydat se na plážSeitani.Aspoň Mikro, když ne Megalo. Zajíždíme naším Citříkem kam to až jde. Asfaltka se mění v šotolinu, zastavujeme na rozcestí a jdeme se podívat, zda by nebyla nějaká plážička tady. Nejsme sami, něco podobného zamýšlí i Anglický pár.Pokračujeme autem ještě kousek, až k šipkám ve žluté a červené barvě. Tady ale váháme, zda má po 16 hod. smysl jít pěšky na Mikro Sitány. Potkáváme zase jiný mladý anglický pár. Ptám se, jak daleko; prý tak hodinku chůze a že Mikro je hezčí než Megalo. Na Jirkovi vidím, že se trmácet pěšky na pár hodin nechce, tak rozhoduji, že se vrátíme a vykoupeme napláži Potami.Moc lidí už tady není. Voda je příjemná, trošku profukuje od moře. Jirka bere šnorchl a plave k útesům, zatímco já si pohrávám s kameny. Hrají všemi barvami. Nejhezčí jsou do červeno-oranžové. Pár už jich mám, ale je škoda, že když uschnou, ztratí tu sytou lesklou barvu. I tak si jich hrst ukládám do batohu. Jirka se mi zatím nějak ztratil z dohledu. Mám strach, když šnorchluje sám, aby se mu něco nestalo. Přibližuji si útes kamerou, ale fakt nevidím nic oranžového. Po 20min. vyhlížení se už chystám, že se po něm půjdu podívat, ale nakonec ho přeci jen zahlédnu. Už se vrací. Je kapku vyřízený, ulehá ne karimatku a vidím, že mu je i blbě. To se zase potápěl hlouběji, než měl, pako jeden. Vykládá mi zážitek, co viděl. U levého útesu je prý velký sešup do hlubin. Na dno není vidět, voda je temně modrá. Je to i tím, že je plocha ve stínu. Tak si šnorchlovaĺ a v tom uviděl nad sebou čouhat ze skaliska hlavu Murény. Té se trochu lekl. Murénu viděl několikrát, jednou i já, ale je to přeci jen dravec a nikdy nevíte, co to zvíře napadne. Prý byl nad hladinou v cukuletu.Po 18:30 se už vydáváme na cestu zpět.Volím opět vedlejší cestupřes Leku a KastaniuJede se fajn, žádný provoz, sledujeme panorama, občas zastavíme, vyfotíme. Vodícím bodem nám jsou větrné vrtule. Ty jsou na našich cestách skoro všudypřítomné. Jsou, řekla bych, svým způsobem, dominantou Samu. Kousek pod nimi je svah potažen černou fólií. Ale je to daleko, tak těžko říct, proč. Jirkovi je viditelně špatně, dokonce i zastavuje. Do Votsalakie je to už jen kousek. Nabízím mu, že to dojedu já, ale s hrdostí odmítá. Na čerpačce ještě dotankováváme nádrž, prohlížíme auto, ať v něm nic nenecháme a jedeme k Pavlovi Citříka vrátit. Prohodíme pár slov a kolem 21 hod. se vracíme na pokoj.POZN: Před hotelem stojí přepravní kontejner. Už má natřený i vrch.Pátek, 26.6.Je dnem odpočinkovým. Ke kávě tentokrát kupuji 2 Donuty.Den strávíme zase na pláži.Odskakuji si na schůzku s delegátkou, v našem plážovém baru si dáváme kolem poledne výtečné frapé, k tomu po skleničce vína, a po dlouhé době si sedám k PC na internet. Na pláži nám každý den dělají společnost 2 psi. Bílá je Bianka a patří paní z plážového baru. Je vyšší a kratší; druhý pes je strakatý, černo-bílý malý a delší. Dovedou spolu pěkně řádit. Jirka je pejskomil, takže si s oběma do chvíli hraje: pokecá, podrbe, aportije. Psi jsou neškodní, a milí. Občas se přivaří na nějaké lehátko k lidem, hrají si s nimi děti, povalují se v písku nebo ten menší strakatý nahání Bianku, nebo zase nahání oba dva psi míče se kterými si lidé hrají. Je tu s nimi legrace.Večer se procházíme po hlavní štráse, dáváme si Pitugyros. Po těch dnech už můžeme říct, že tu nejlepší nám připraví v grilu přes cestu z našeho plážovéhobaru v The Holy Ston.Obsluhuje tam mladík, který je velice příjemný, sympatický a úsměvavý. Už si nás pamatuje a vždy, když jdeme okolo nebo když nás potká, zdraví nás. Ale na jméno jsme ho neptali. Taky okukujeme zase půjčovny a uvažujeme o čtyřkolce nebo aspoň skútru a zase si někam vyjet. Čtyřkolku jsme už měli na Zakintosu. Bylo to na ní super. Tady na Samu mají už ale perfektně silné. Každá půjčovna je má nablýskané, vyleštěné, až budí dojem, že je škoda je špinit. Půjčovné je ale dost vysoké, 45 E. Je to sice pořádná mašina, ale za ty prachy raději zase nějaké auto, kde je střecha a dám do něj, co potřebuji.Zase jsme u Pavla, který nám nabízí pro změnuterénní SUZUKIse slídovou střechou za bratru 35,-E. Tak to je super. Už vidím Jirku, jak to řeže 90kou po šotolině do kopce. To mě zase čeká den. Ruka bude namožená, jak se budu držet, abych nelítala zleva doprava, pravá noha bude mít puchýře, jak budu brzdit. No uvidíme. Zase budu ve svém živlu - naplánovat trasu a navigovat.Je pátek, a to je v restauraci hotelu VotsalakiaŘecký večer.Hádáme, že přijde Pepík a Frantík, tedy Georg a Stavros, vybalí klávesy a mandolínu a bude se trsat. No, jsou 3, klávesy mají také a něco řeckého hrají. Restaurace se zaplňuje a barman kmitá. Ale jde mu to. My si dáváme Ouzo s citrónovým džudem – výborný drink a závdavkem dostáváme na stůl pikantní mix zobání. To aby se nám dobře pilo. Už to s místními cuká, a jdou na parket. Detailista Jirka v tancujících ženách poznává prodavačky z hotelových obchodů. Já ne. Sledujeme jejich klasické řecké kruhové tance. Trochu jim závidím. Šla bych taky, ale už jsem ty kroky zapomněla. Na Zakintosu při řeckém večeru nás brali dokola a učili kroky. Vydržíme do 0:30 a pak jdeme spát.POZN: Před hotelem stojí přepravní kontejner. Dnes je podložený na jedné straně a jak tak koukám, tak je už i zespodu natřený. Po týdnu práce, hmmm, to jde. Už bude celý natřený na černo.V hotelu se dnes sekala tráva motorovou sekačkou. Asi tak 10 x 3 m. Sekačka stojí na trávě.Sobota, 27.6.Z půjčovny odjíždíme v 9hod. Zase tankujeme téměř prázdnou nádrž a vracíme se zase přes Votsalakii. Naplánovala jsem jízdu po západní části ostrova, hlavně omrknout pláže, taky nám chybíPythagorovy jeskyně,které máme coby kamenem dohodil, no a hlavně se pohybovat po těch nezpevněných cestách, ať si to dnes užijeme.V 9:30 se už šplháme do kopce k jeskyním. Jsme tu zase sami. Dokonce tu jsou ve schodišti vrátka. Uvažuji, jestli to tady na noc zamykají. První jeskyně je dobře přístupná, je u ní malý kostelíček. Svítíme si mobilem a jdeme do nitra, podél zábradlí, kam až dojdeme. Ale nic moc. Po pár metrech jsme na konci a je tu jen jezírko. V kostelíčku zase zapalujeme svíčku a necháváme nějaké drobňásky. Přístup do druhé jeskyně je trošku náročnější, trošku příkřejší a musíme se šplhat přes balvany. Odměnou nám je zase báječný výhled a jeskyně je zajímavější. Má dva otvory a tak je tu vidět. Uvnitř jsou průrvy a dutiny. Skály tady nahoře vytvořily úkaz, kde je mezi 2 stěnami šprajclý balvan. Ve slunečním svitu vidím před sebou v luftu pavučinu. Scházíme zase dolů a potkáváme nějaké dámy, jak si to v cukličkách šlapou nahoru. Na dotaz, co je nahoře, říkám verry good, ale ukazuji na jejich boty, že ty nejsou good. Jestli tam pak šly, to už jsem si nevšimla. My jsme si sedli do zdejší restaurace. Majitel byl doma, ale jeho manželka, která je Slovenka doma nebyla, že prý 3 dny v týdnu je někde jinde. Škoda. Chtěla jsem si pokecat, jak se tady žije. Taková vilka v Řecku na pláži, pronajímat pokoje, to by se mi líbilo. Až na ten jazyk, to je překážka. Tak si tady poklábosíme s mladým párem, čecháčci. Velmi sympatičtí. Přišli tady před malou chvíli z Votsalakie pěšky. Tady vůbec spousta lidí chodí pěšky. Není to daleko, asi 3 km. Náš pan soused z pláže, starší, asi 70 let, ten takové tůry dělal běžně. Byl i tady u jeskyní. Cesta je ale taky prašná a v tom horku.... Chladivé pivko zkrátka přijde vhod. Nakupuji ještě olivový olej a mýdla jako suvenýr. Už je na čase. Olivové mýdla vozím z dovolené pravidelně. Hlavně ty obyčejné, neparfémované. Jsou velice kvalitní a přírodní. Mohu vřele doporučit.Sedí se tu moc příjemně, ale čas pokročil. Zase se to nezdá, ale je 11:30.Je tu ještěodbočka na Monaster Evangelistrias.Cesta k němu úplně nevede, četla jsem o oslí stezce, ale doufám, že tu bude kousek. Prudce stoupáme po hlíněno – kamenité cestě, až jak se autem dá. Nyní je před námi už jen úsek, který až tak bezpečně nevypadá. Jdu pěšky omrknout, jestli má cenu jet dál. Nemá, konečná. Parkujeme a jdeme se podívat, co uvidíme. Výhledy opět báječné. Je to sice pořád dokola, ale zase vše vidíme jinak, v jiném světle, z jiného úhlu. Miluji pohled z výšky. Jirka nasazuje tempo a jde. Já za ním funím. Přeci jen pořád s sebou nosím batoh s e vším důležitým a s pitím. Když ho nemám, necítím se. Jdeme 15 min a nic, dalších 10 a nic. Lesní pěšina je zřetelná, dokonce i značky tady jsou. Ve stínu borovic je fajn, ale na prudkém slunci, v pravé poledne, v nadmořské výšce cca 750m, to zase byl nápad. Už ani nedoufám, že tu nějaký monaster bude. Je mi záhadou, jak by ho postavili, jak tam nahoru donést stavební materiál. Určitě vyjdeme nahoru a z druhé strany bude cesta. V mapě sice není, ale ….No, za chvíli (odhadem tak po 45 min.) v zeleni vykukuje cihlové zdivo. Nestačím se divit. Dokonce se rýsuje už i nějaký tvar kostela.... a sluneční kolektory, vodovodní přípojka...to by člověk fakt nevěřil. Říkat této stavbě klášter, to by bylo asi přehnané. Jirka fotí zdejší rozvod vody, já si slavnostně zazvoním na zdejší zvon. To nám tedy stálo za to!! Ale jo, stálo. Nemusíme si pořád jen vozit zadek, třeba se i hýbat. Kostel je zamčený, poustevník není doma, jen chudák oslík, který to tady asi vše oddře je přivázaný řetězem a stojí na přímém slunci, bez vody. Hned za námi přichází i nějaké dvě cizinky, vyfotí se a zase odchází. Osel nás vítá. Není to žádné klasické hýkání, jaké známé, ale vypadá to na pořádný zpěv. Než ale stačím vytáhnout už schovanou kameru, abych to jeho IAní nahrála, tak je konec. To mě fakt mrzí. Tento osel má snad hudební sluch. Jirka mu nese za odměnu aspoň vodu v děravém lavoru a oslík s díky pije. Taky je tu strom se svatojánským chlebem a ten je i v bedně. Že by to osli žrali? Jirka ho ještě krmí nějakým zeleným, nějaké to foto a odcházíme. Čekám, jestli zase oslík nezapěje, ale kašle na to.Jedeme doDrakei.Je už 13 hod. Tak si tam dáme oběd. Cestu už známe, jen fotíme zase panoramatické výhledy. Cesta vede přímo do vesničky. Vlevo je taverna s vyhlídkou, a zdejší kostel, vpravo parkoviště. Za kostelem vpravo je vyhlášenátaverna kostelníkovy ženyTady u ní je sice chládek, ale přeci jen dáváme přednost terase s vyhlídkou. Nabídka nic moc. Stifádo nemají, Jirka je zklamaný. Já zkouším Fetu in oven a Jirka nějaké Balls … kuličky z mletého masa a hranolky. Posloucháme při jídle cvrkot, který se line z porostu pod restaurací. Ceny v této taverně o poznání vyšší. Fakt jsme raději měli jít ke kostelníkovi. Až nyní na ceduli čteme nabídku Stiffada. Kam nyní? mapa je fakt přesná. Musíme doprava, po uzoulilinké klasické cestičce mezi domy a do kopce a měli bychom doleva. Sedí to, a už jsme zase off road. Tentokrát nás čeká sešup dolů. V mapě je cesta jen jedna. Jo a taky je tady za vesnicí šipka na Seitani. Zase řeším dilema. Ty dvě pláže mě moc lákají. Ale nemusím mít zase všechno, tak se loučím s nadějí na pobyt na Megalo Seitani a velím vlevo. Tady ale zjišťuji, že některé cesty vedou do olivových sadů. Říkáme si, že pokud naše bílé auto vidí ti lidi na terase taverny, tak si musí klepat na čelo, co tam děláme. Párkrát v těchto končinách váhám, kam se na rozcestí vydat, ještě jednou se vracíme, ale intuitivně nakonec svého osobního řidiče navádím do cíle naší cesty, doAios Isidoros.Nejdříve si prohlížíme konstrukce lodí, které se tady vyrábí. Je stále čas siesty, takže pracující muže není vidět. Ale jsou tady. Je tady asi tak 6,7 trupů, na kterých se pracuje, jedna malá loďka už má i stěny, z překlížky. Voní to tu čerstvým dřevem. Pár fotek a hajdy na pláž. Ta je z druhé strany útesu. Je kamenitá a okolí je skalnaté. Tak snad bude mít Jirka zase co vidět. Je tu řecká omladina řádící v moři. Já si jdu zase pěkně zaplavat. Moře je velmi příjemné, teplota je osvěžující a po mírném klesání cítím, že je tu asi pořádná hloubka. Pod větvičkami se dá najít i stín. Pořizuji taká zase nějaké to foto. Skaliska tu vytvořila i zajímavé tvary. Ta skála v moří mi připadá, jako žabák, pak je tady slon a delfín. Čvachtáme se tady tak do 17 hod. Je tady fajn, ale ještě bych chtěla okouknout ty nepřístupné pláže, kam asfaltky nevedou, tak uvidíme.Stoupání nahoru na asfalktku je brnkačka, po této cestě jezdí i místní klasickými osobáky. VKalitheichci koupit v nám známém obchodě vodu, ale ještě je brzy, je zavřeno. Aigiami Beachje naším dalším cílem. Do Paleochori má vést nezpevněná cesta, ale je tady vybudovaná nová asfaltka. Shora si ještě fotíme Plaka Beach a pak už sjíždíme po prašné cestě dolů. Míjíme luxusní novostavby. U každé je nový plot, suché zídky, jakoby s na milimetr přesně do sebe zapadajícími kameny a u každé vily nová kára. Dojeli jsme úplně nad pláže, ale nějak nevidíme pěšinu k menší pláži. Škoda. Brodit se houštím se nám nechce. U té druhé je postavený dům a majitelé na pláži zkouší motorový člun. Chtěli jsme být sami a na druhé straně nechceme obtěžovat místní, tak se vracíme do civilizace. Měli jsme raději sjet na Plaka beach. Ale raději jedeme už zpět k Votsalakii. na návrat domů je ještě brzy, tak se stavíme na vyhlášenou pláž Limnionas. Nyní si uvědomuji, že jsme na celém Samu neviděli jediný maják.Limnionasje zase kamenitá, ale široká a dá se říci, že i dlouhá pláž. Taky ale dost rušná, obestavěná hotely a apartmány. Je už po 17 hod. a spousta lidí už odešla. Voda je tu ale ledová, a to doslova. Slunce zapadá za kopec, takže vodu moc neohřeje. Jirka jde zase šnorcholvat a já si hraji na hrdinu a ještě s 3 odvážlivci lezu do vody. Brrr. Běžně plavu 100 temp do moře a zpět, ale tady vzdávám i 50 a po 30 se otáčím, bohatě stačí, jinak bych asi zamrzla. Začínají mi i klepat zuby. Koukám po Jirkovi, jestli nemá rampouch od šnorchlu, ale nějak ho nevidím. Nevidím ho ani po 20 min., tak beru batoh a jdu nahoru na skálu se rozhlédnout. Už jsem zase naštvaná, že šnorchluje sám a jeden nikdy neví, co ho může šežrat. Na Jadranu už je bílý žralok, co víme, co je tady. Najednou vidím oranžový bod a dokonce se i pohybuje. Hurá. Trošku ho zdrbu, že mě straší. To Jirkovi ale nevadí, protože šnorchlování tady je zajímavé. Ve skalách jsou jeskyně a podmořský život je tu bohatý. Ale ta voda. Vracet se mi pořád nechce. Ještě mám typ na tavernuNa konci světa.Jedeme dál na západ kolem hotelů. ZaTsipiliky Capese asfaltka mění v šotolinu. To už známe, ale zatáčky, dolíčky a minimální šíře cesty nad prudkým srázem do moře na náladě nepřidá. Držím se jak klíště a hypnotizuji cestu, ať proti nám nic nejede. Když tak přemýšlím, uvědomuji si, že na Samu jsme měli vždy štěstí. Na úzkých cestách jsme nikdy nepotkali v protisměru auto a nemuseli jsme se složitě vyhýbat, vůbec. Vidím nějakou stavbu, říkám si, to už jsme tu, ale zase nic. Taverna je ještě dál, až zaMakrya Pounda CapeV mapě už cestu nemám, ale tentokrát už je taverna opravdu vidět.Dominantou je větrná elektrárna s vrtulí. Je tady plac pro parkování a stojí tu i auta hostů. Nejprve cítíme vůni květin, o které se tady viditelně starají a poté vůni připravovaného jídla. Posezení tady je balzám na duši i oči. Parádní výhled na moře a útesy, v dáli jede trajekt. Jsou tady Němci a majitel umí dobře německy. Objednáváme si frapé a majitel, p. Andreas se mě něco ptá; odkud jsme. Nějak mu moc nerozumím, tak hádám, že spíše mu jde němčina než angličtina. Říkám, že jsme z Česka. Ptá se dále, ale fakt se nechytám. Cítím se dost blbě, ale pak se ptám toto Němce, co se mě ptal majitel. Prý, jak jsme se dověděli o jejich taverně. Tak mu pak říkám, že o jejich taverně píšou Češi na internetu. Byl z toho dost překvapený. Přijeli a přišli další hosté na večeři. Na porcích, které nosí, je vidět, že jsou velké, báječně voní a určitě i výtečně chutnají. My ale ještě hlad nemáme a ani nevidíme jídelní lístek. Nač by ho tady taky měli, když Vám udělají, co si řeknete, že ano. Když vidíme, jak se to tady plní, zase mám hrůzu, jestli v tom nejužším místě nepotkáme nějaké auto. Zvedáme se a odcházíme. Musím ale konstatovat, že frapé tady v taverně na konci světa mi moc nechutnalo, asi lépe vaří, protože vůně se tady linuly celou dobu. Ve 20:40 vracíme Pavlovi auto. Jirka parkuje vedle stejného Suzuki. Teď je vidět, jak jsme s ním řádili. Je totálně špinavé a zaprášené, přes igelitová okna není vidět. Naopak to, které teprve na půjčení čeká je zase čisťounké, nablýskané a taky se musím přesvědčit, jestli je přes zadní okno vidět. No, trochu. Jirka ale zpětné zrcátko za celý den nepoužil.Doma ve Votsalakii si na večeři dáváme zase naši oblíbenou Pitagiros v našem oblíbeném grilu a za odměnu dostáváme meloun. K tomu jsme si koupili lahvinku vína.POZN: Před hotelem stojí přepravní kontejner. Dnes je podložený už na obou stranách. Asi je spodek celý natřený.V hotelu se dnes tráva nesekala. Sekačka stojí stále na trávě, na svém místě.Neděle, 28.6.Už se nám to krátí. Je třeba ještě nachytat bronz, vychutnat si moře a něco málo suvenýrů nakoupit. U bazénu ořezávají palmu. Že by se už někdo praštil? Na snídani kupuji, krom bagety i jejich sladkou medovou Baklavu. Říkám tomu přeslazené vlasové nudle.Na pláži je zase veselo. Pejsánci jsou u nás hned, protože jsme na pláži skoro první. Blbnou na 3 doby. Tenisák, co čmajzli klukům před 2 dny už stihli rozkousat a Jirka jim tenisákem zase aportuje. Pak si dají chvilku sexovních hrátek a za 2 hoďky o nich nevíme. Vzali jsme si na pláž vínko, takové lehké, té vody už mám po krk. Večer jdeme zase procházkou napříč Votsalakií, něco málo nakoupíme, sedneme si do restaurace Kleoptara na 1 chladivé čepované pivko a ještě jdeme procházkou mezi domky do vnitra Votsalakie. Potkáváme Pavlovu ženu s malou dcerkou Marií. Je to tak roztomilá holčička, taková malá princeznička, okatá, vždy v sandálkách a šatičkách. Když jsme dojednávali auto, stavěli jsme spolu lego. Něco na mě huhňala, ale já jí nerozuměla. Mluvila jsem na ni anglicky a ona zase na mě hleděla jak z jara a smála se. Obešli jsem část vesnice z druhé strany. A za šera se vraceli do hotelu.POZN: Před hotelem stojí přepravní kontejner. Už se na něm asi nepracuje.V hotelu se dnes tráva dosekala. Sekačka zmizela.Pondělí, 29.6.Vstáváme nějak brzo. V 7:30. Na snídaní dojídáme vše, co nechceme vést domů. Královská hostina. Pláž se za poslední 2 dny dost změnila. Kus břehu ubylo. Slunečníky těsně u hotelu jsou skoro ve vodě.Na našem úseku uFlovour barujsou slunečníky a lehátka bokem, pláž je pohrabaná. A už vidíme, jak mladík vyměřuje a zaměřuje, metr, provaz, vodováhu, kladivo.... To zase bude zážitek, to tu bude veselo.A je. Nikdy by mě nenapadlo, že to dá takovou práci. Mladík si vše musí řádně vyměřit. Tyče na slunečníky mají pěkně předepsanou vzdálenost, a to jak od moře, přesněji, od místa, kde voda dojde nejdál a pak zase rozestupy mezi jednotlivými slunečníky. Pak taky musí mít tyče dost hluboko zabité, což v tom horku valit kladivem je taky makačka, a řádně rovné, načož má vodováhu. To pak musí vodovážit ve všech směrech, pěkně svisle. Když už to má vyměřené, zabité a svislé, tak je třeba zapíchnou slunečník. Skoro všechny mu jdou, až na 5 kousků, které nejdou zasunout. Jak jsme předpokládali, nějaké nářadí mu chybí. Už jednou byl pro něco pryč a nyní zase nasedá do dodávky a pro něco jede. Za nedlouho je zpět a dokončuje práci. Slunečníky stojí a netrpěliví turisté se mohou uložit na lehátka. Zase nechápeme tu mentalitu. Pláž byla hned ráno dost plná a lidé by si rádi slunečníky pronajali. Ne, že by k hotovým slunečníkům dal lehátka a kasíroval. On musí nejdřív osadit všechny slunečníky a dát k nim lehátka a až pak mohou přijít lidi.V 10 je schůzka sesympaťačkou Janoua info k našemu odjezdu.POZN: Před hotelem stojí přepravní kontejner a natírá se zrovna střecha. A ten puch barvy v tom horku.Schůzka byla krátká. Janička nás chtěla poinformovat o nějakých novinkách, jako třeba že chudák Michael J. to má už za sebou, ale my, v době technologií jsme už všechno věděli.Jdu zase na pláž a hned do moře. Na svazích Kerkisu se hodní mraky. Typuji to tak na 500m n.m. Vychutnávám si poslední pohledy na pláž a celý kus ostrova, který je na dohled. Zítra o tom čase už budeme v letadle. Jak už to tak bývá Moraváci odlétají do destinací odpoledne a vrací se brzy ráno, oproti Pražákům, kteří do destinací létají brzo ráno a odlétají domů pozdě odpoledne. Nevěříte, jen si všimněte. To nemohu stále leteckým společnostem odpustit. Zase diskriminace.Pravdou je, že už mám toho slunění dost a na Jirkovi už je taky únava znát. Tak jdeme domů, do studia, dáme si kávičku, k ní jsme si koupili zákusek a plánujeme večerní program. Jdeme ještě na nějaké nákupy, na večeři volíme sousedy doporučovanourestauraci Nostosna okraji Votsalakie. Spokojeni ale moc nejsme. Výhled je tu pěkný. Restaurace má terasy. Já si dávám Briam, kde mají být dle popisu v Menu i rajčata, ale ani jedno tam nemám, spíše je to jen sama cuketa. a navíc, polovina talíře je studená a polovina horká. To nechápu. Jirka má oblíbené Stifádo a hranolky. Ten je spokojený. Chceme se ještě trochu rozšoupnout, tak jdeme na nějaký drink do našeho oblíbeného plážového Flavour baru. Rozhodli jsme se, po dlouhé době, pro míchané nápoje. začínáme Canaria island a Greek ball – to je, co asi jiného, něž Ouzo s Metaxou. Po vypití ale konstatuji, že příště raději Ouzo samotné a Metaxu samotnou. Holka asi nešetřila, drink má tedy grády. Dalším je Singapur. K pití dostáváme, klasicky, misku buráku. Když to zjistila Bianka, už byla u nás na večeři. Psa milujícího buráky, to jsem ještě neviděla. Mimoto si Bianka pochutnala i dříve na melounu. Ještě poslední pitagiros v protějším grilu The Holy Ston a kolem 23 hod. jdeme balit. K této činnosti si ještě poručím něco dobrého. Náladu máme oba výbornou, Jirka dělá blbinky, ale já si přesto uvědomuji, že už zase dlouho neuvidím moře, nebudu se válet na pláži a dlouho si nedám tu pravou Pitugiros. Nevím, co mě to napadlo po těch drincích, ale poručila jsem si Retsinu. Mám ji moc ráda. Jenže Jirka není troškař, tak donesl z obchoďáku rovnou 2. No a co s ní, než to vše vypít.POZN: Před hotelem stojí přepravní kontejner...... Omyl, změna. Kontejner už před hotelem nestojí. Byl odvezen odpoledne někam pryč. 10 dní ho natírali.Úterý, 30.6.Jak se dalo předpokládat, ráno bylo o poznání krutější. Spát jsme šli kolem 1, budíček v 5:20. Jen naházím zbylé věci do kufrů a na 6 hod. už všichni stepujeme na cestě a čekáme na BUS. Představa hodinového utrpení po stoupajících a klesajících serpentýnách směr letiště je děsivá. A navíc, Jana nám oznamuje, že ještě jedeme do Irea pro další rekreanty. Ale na druhou stranu to není tak špatné. Bývá hůř. Jedeme proti vycházejícímu slunci. Řidič, jako všichni řidiči vozící turisty a delegátky, si raději povídá s delegátkou. Tzn., že na tachometru nebude víc, než 40. A to, co jsme s Jirkou dělali za necelou hoďku, pojedeme aspoň 2. Cesta mi ale ubíhá, poznáváme místa, kde jsme byli a vzpomínáme na naše zážitky. V Ireu už mám možnost obdivovat řidičovo umění. Chápu, že hoši mají praxi, ale když vidím ty dlouhé vysoké BUSy, jak couvají na břehu moře do 90stupňových zatáček, tají se mi dech. Smekám před jejich uměním.Po chvíli jsme už na letišti. Odbaveni jsme rychle, loučíme se s nejlepší delegátkou, kterou jsme za ty roky cestování poznali, Janou a jdeme do letištní haly vyhlížet letadlo. Runway je jen jedna a krátká, jako na dlani, takže zde máme možnost moc pěkně sledovat přistání letadel. Navíc, je nutné před přistáním udělat otočku, takže manévr vždy hezky vidíme.Zpět nám pilotuje opět panPetr JirmusŽe by na Samos létal jen tento pilot ? Ale ne, jen máme štěstí. Po chvíli už jsme ve vzduchu a Samos máme jako na dlani. Sedíme vpravo, takže báječně vidíme hlavní město, Kokari, Karlovasi i Vouriosess.Pak už míříme nad moře. Stoupající slunce se zářivě odráží v moři, v celé své kráse vidíme ještě Lesbos a další menší ostrůvky i Turecké pobřeží. Následuje Chalkidiki s jeho prsty, a ještě po čase poznávám Dunaj. Pevninou se už rojí mraky. Nad Brnem chvílí kroužíme, ale v mracích, není nic vidět. Přednost má Slovenské vládní letadlo. V Brně při mezipřistání nás zase vyženou do tranzitního prostoru.Ještě než se tak stane, mám možnost sledovat vykládání kufrů. To je děs. Mladík to má viditelně na háku. Je to takový střízlík, ale sílu asi má. I ty největší kufry hází obloukem padni kam padni. V hale je výstava fotografií známých světových dominant, což mi krátí čas a Jirka se zdejchnul do kuřárny. A zase zpět na palubu. Petr Jirmus už má padla, takže dostáváme novou posádku. Tentokrát mají zmatek v palubenkách. Naše místa obsadili dovolenkově natěšení Brňáci. Nám už je to jedno, tak sedáme na první flek, který je volný, ať už to máme za sebou. Po pár minutách už klesáme skrz vrstvu hustých mraků a dosedáme.Jsme zase doma.Samos: jemalý báječný ostrov plný milých a úsměvavých lidí. Malebná městečka, divoká příroda, kouzelné pláže, průzračně kříšťálové moře, kláštery, kvalitní cesty, dobré jídlo a pití.Samos: to byla naše klidná, bezproblémová dovolená, kde mě nenapadá sebemenší kritika. a hlavně - protože nefoukalo a hasící přístroje se nehoupaly ve větru.A kam příště ?Kamkoliv !!!- Samoské kláštery jsou zvláštní. Čtvercový půdorys, zdivo, v tomto jsou 2-3 patra a místnosti, kde by měli bydlet nebo bydleli mniši. když vejdete, narazíte na kostel, kostelík, či kostelíček, ten se dá obejít kolem dokola. Vesměs jsou kostely otevřené. Když nejsou, nebojte se poprosit, aby Vám odemkli. Jsou rádi, že máte zájem. nějaké to euro do kasičky taky mnichy potěší.