Okolo Kréty za 14 dní - část I.

PoděkováníÚvodem popisu naší cesty bych velmi rád poděkoval společnosti Smartwings (www.smartwings.cz), díky které jsme mohli cestu absolvovat a přinést Vám tak další informace a stovky fotek z celé Kréty. Letenky lze od společnosti Smartwings pořídit již od několika stokorun. Také děkujeme půjčovně AutoWay Kréta, od které jsme si na cestu vypůjčili za super cenu téměř nové a naprosto spolehlivé terénní auto.Den 1. Heraklion – Kato Zakros17.6. 03:50Opouštíme letiště a přebíráme auto Suzuki Jimny. Autíčko je hezké. Představa toho, že když budeme spát venku, tak že by Viktorka mohla spát v autě na podlaze v kufru, se však ukazuje značně naivní. Nemůžeme totiž najít ten kufr. Dvě přední sedačky, za nimi dvě zadní a za nimi dveře. Miron, který nám auto na letiště přivezl, se přestal usmívat. S údivem hledí na naše tašky a také začíná hledat nějaký kufr. Ale se dačky jsou naštěstí dělitelné, takže Viktorka má pravou sedačku, levá je sklopená a úložný prostot ve tvaru L je nacpán až ke stropu. Věcí nemáme moc, ale spacáky, karimatky, batoh na túry, krosna na Viktorku a podobně jsou velmi neskladné. Lehké, ale velké. Nakonec se vše podařilo a vyrážíme.Náš plán pro první den je jednoduchý. Celou noc jsme nespali ani my, ani Viktorka. Počítali jsme s tím a rozhodli se naší cestu začít odpočinkem na hezkém a klidném místě, kde nás nebude nikdo rušit. Itinerář jsme měli hotový, zbývalo tedy jen ho začít plnit. Plán byl takový, že dojedeme na výchozí místo naší cesty, tam se aklimatizujeme, dospíme noc, zaplaveme si a pak se uvidí.04:00 Začínáme cestu směrem na východ04:58 – jsme za Agios Nikolaos a vítají nás první sluneční paprsky. Rozednívá se a my děláme první fotky z naší cesty. Kréta nás vítá a my máme radost.06:45 Jsme na výchozím místě naší cesty. Zaparkovali jsme vedle “autobusové zastávky“ ve vesničce Hohlakies, přeorganizovali kufr u auta, převlíkli se a vyrážíme. Je chladno, ale to se snad spraví. Podle cestopisu mého kamaráda je cesta krátká a nenáročná, takže únavu ještě chvilku odkládáme. Těch pár minut na pláž nás už nezabije.Po asi dvou kilometrech narážíme na první úskalí všech cest na Krétě – nedostatečné značení. Jdeme spíše intuitivně. Ono také kam jinak by člověk mohl jít, když se jedná o kaňon a vlevo i vpravo jsou hory a kopce. Jako turisté jsme velmi zdatní, orientace nám nedělá problémy, ale směrová intuice zde není vše. Teď trochu přeskočím a uvedu první chybičku. Neuvědomil jsem si, že cesty značené jsou, ale jinak, než jsme zvyklí - sem tam nějaká tečka či čárka na zemi, občas mužík.Ale zpět k cestě. Jsme u ústí kaňonu. Obdivujeme kozy, vysoké stěny (začínali jsme zde, takže jsme ještě nevěděli, co vysoká stěna znamená) a celkově moc hezké prostředí. Vše je rozkvetlé, vánek ševelí v občasných stromech, v ranních paprscích je to opravdu krása. A také přestává být zima. Respektive, začíná být vedro.Prošli jsme prvními skalami a před námi je zatáčka, za kterou se otevírá nádherný pohled na zátoku Karoumbes a modré moře. Prošli jsme zatáčkou a nádherné skály pokračují. Celý kaňon se zužuje, cesta se mění na cestičku, která jindy bývá dnem potoka.Je to zajímavé, rádi se pokocháme. Moře je tedy asi až za tou další skálou. Hned hlásím, že moře už musí být blízko. Už ho cítím. Postupně se otepluje a dno potoka je schůdnější hůře a hůře. Viktorka je statečná. Nese se v krosně poprvé a trochu se bojí. Zejména v pasážích, kdy pro průchod už potřebuji obě ruce a pracně slézám obrovské šutry, které jsou větší než já a kde by se v průrvě ztratil i kůň. Nevím, zda se kozy mohou bavit a zda jim něco může připadat směšné, ale z již rozžhavených skal, které toto místo obklopovaly, nás pozorovaly s opravdovým zaujetím. Čeká mne první vysvětlování. Martina, moje manželka, se dožaduje vysvětlení pojmu „snadná a lehká cesta“. Alespoň že Viktorka je v pohodě. Po mém ujištění, že támhle už moře určitě je, se zase zklidnila. Prošli jsme další skály a opět musím vysvětlovat. Tentokrát Viktorce. Jak že to vlastně s tím mořem je a proč tu pořád není.Ale obří kameny za chvíli opravdu skončily, kaňon se začíná trochu rozšiřovat a tak se do nás vlila nová naděje. A je to tady. Kaňon skončil a my jsme v nádherné zátoce. Jsme tam úplně sami, kromě oleandrů kvete i spousta dalších kytek, pár velkých stromů poskytuje stín, kromě moře se díváme i na pozůstatky dávných obydlí a zahrad. Krása a klid vyvážily cestu tam. Sedíme na pláži, cachtáme se a občas se mi i povede nemyslet na cestu zpět.Pobíhám okolo, lezu na okolní kopce a fotím a fotím a fotím. Tady kytičky, tady malou poušť, tady další zátoku. V návalu euforie jsem vyšplhal na okolní skálu po velmi příkré stěně, která měla povrch jako ze žiletek. Jak jsem očekával, nahoře je úžasný rozhled. Fotím další fotky. Tak tam stojím na skále, foťák již uklizený a přemýšlím, jak dolů. Cestou, kterou jsem přišel, to nejde. Skála je opravdu prudká a povrch ostrý. Když jsem po nějaké době obchvatem dorazil zpět k manželce a dceři, byl akorát tak čas vyrazit zpět. Ještě že se nahoru jde lépe, než dolů.Okolo poledne jsme zpět u auta a pokračujeme dál. Myslím, že jsme již plně aklimatizovaní. Po takto strávené noci a následně „odpočinkovém“ dopoledni nás už nic nepřekvapí ani nerozhodí.Ve 13:00 jsme v Kato Zakros. Občerstvili jsme se v jedné z taveren a hledáme ubytování.Majitel taverny s ubytováním nám ukázal pokoj. Normální malý pokoj, nic moc. Chtěl za to 35 Euro. Tak jsem mu jen řekl, že se ještě optáme jinde a když tak se vrátíme. Prý proč. Tak jsem zmínil cenu. Přemluvil nás, že nám ukáže ještě nějaký pokoj. Výsledek byl, že jsme měli vlastní velké apartmá s terasou, pivem zdarma, božský klid a nádherný výhled. To vše za 30 Euro.Okolo 15:00 jsme se ubytovali a zbytek dne strávili na pláži v Kato Zakros a v taverně. Že bychom mohli ještě absolvovat Údolí mrtvých, jak jsem měl původně v plánu, jsem se už nikomu navrhnout neodvážil.Nikos, majitel taverny, byl prima chlápek a při večerní debatě, kdy jsme potřebovali zjistit možnost hromadné dopravy z Kato Zakros do Zakrosu, odkud byla plánovaná ranní trasa, jsme se domluvili, že můžeme vyjet autem do Zakrosu, vrátit se pěšky a že nám odvoz zpět k autu zajistí.Den 2. Kato Zakros - OrinoRáno jsme si přispali. Vstali jsme až okolo osmé, nasnídali se a vyrazili. Na dnešní ráno byl připraven kaňon Valey of the Dead – Údolí mrtvých.Na cedulích jsem si všiml, že existuje cosi jako Old way to Zakros. Normální cesta je asfaltová, se svodidly, a vede okolo kopce ze strany moře. Výhled je to hezký, ale jednou nám stačil. Tak jsme se vydali prozkoumat Old way – původní cestu. Ta kopce moc neřeší a vede přímo přes ně. Co je ale velmi zajímavé, je fakt, že část této cesty vede po hraně Údolí Mrtvých. První přiblížení ke kaňonu je v poměrně velké výšce a kolmo na kaňon. Pak je všude okolo rovina a cesta se stáčí souběžně s kaňonem, takže to vypadá tak, že jedete, jedete a najednou máte před autem velmi hlubokou díru. Několik desítek metrů kolmá stěna. Pak se chvilku jede podél, a nakonec se vyjede přímo na nové asfaltové cestě u vchodu do kaňonu. Kaňon je hezký, fotky řeknou více, než text. Jen si dovolím upozornit na fotku (vpravo), kde je značená cesta na Minoan Castle named Castelas. Pokud by to někomu nebylo zřejmé, tak cesta nahoru je ta rozdrobená skála napravo od cedule.Jinak cesta je klidná a pohodová, žádné problémy, taková letní procházka. Na konci jsme potkali velmi milý manželský pár z Anglie. Auto měli zaparkované jako my, takže jsme se domluvili a Nikos pomohl i jemu. Opravdu jsme došli do Kato Zakros, ukázali se mu a on sehnal auto a dopravil nás zpět k našim autům v Zakros. Bylo to od něj velmi milé, ušetřil nám půl dne času.Jak už jsem psal, celé dopoledne bylo velmi nenáročné, kaňon nám zabral i s cestou do výchozího bodu sotva dvě hodiny. Okolo 12:00 už jsme byli na cestě dále. Jako další cíl naší cesty nás čekal Xerokambos. Cesta nebyla nijak náročná, jeli jsme někudy zadem, většinou po nezpevněných cestách, takže klid, žádná auta, krajina stejná jako v okolí Kato Zakros.Do Xerokambos jsme dorazili po 12:30. Hned při sjezdu z hor jsme viděli hezké plážičky i to, jak je Xerokambos roztahaný. Nejdříve jsme potřebovali zajistit vodu a jídlo. Projeli jsme celý Xerokambos, v marketu nakoupili a zase ho celý projeli na východní část. Není to nijak hezká vesnice. Nic zajímavého, hezkého. Když jsme přijížděli, tak při sjezdu jsme si všimli jedné osamocené plážičky kousek východně od vesnice. Jmenuje se Katsounaki. Po prašné cestě jsme projeli až na nějaké parkovišťátko a cca 300 metrů přešli po malé písečné poušti. Bílý písek a duny a to vše porostlé rozkvetlými pichlavými keříky.Hezky to vonělo, sálalo z toho teplo, bylo to velmi příjemné. Došli jsme až k hraně jedné z dun, sjeli asi tři metry po písku a byli jsme na pláži. Nádherná písečná pláž, postupný vlez do vody, vlny tak akorát. Z jedné strany pláže skály, z druhé vysoký břeh, za námi poušť, v zorném poli žádné známky civilizace. Moc hezké místo. Na pláži jsme něco pojedli, vykoupali se, zajeli novou sadu báboviček, lopatičku a kyblíček a asi ve 14:00 vyrazili dále. Nechtěl jsem si špinit boty a tak jsem se na cestu k autu vydal s Viktorkou v náručí bos. Písek byl příjemně chladný, šlo se nám hezky. Minimálně ta první duna. Za ní byla prohlubeň, vzduch se ani nehnul a písek začal hřát. Šli jsme v Viktorkou napřed, Martina byla kousek za námi. Musela se dobře bavit. Rychlá chůze mi nepomáhala, trochu zabralo poskakování. Pomalu to sice šlo, ale nechladilo to. Rychle to trochu chladilo, ale zase jsem se nestačil vyhýbat těm ostnatým potvorám, co tam všude rostly. Je sice pravdou, že šlápnutí na ostnatou kytku značněurychlovalo mé poskakování a snižovalo dobu, po kterou byly mé nohy v kontaktu s rozžhaveným pískem, ale s ohledem na lámající se trny a další program, při kterém budu nohu ještě potřebovat, to pravé řešení nebylo. Zkusil jsem tedy v rychlosti ještě vyhrabat díru a dostat se na spodní, chladnější vrstvy. Ale s Viktorkou v náručí to také nebylo to pravé. Trvalo to dost dlouho a kromě toho jsem našel další spoustu pichlavých kytiček, které byly pískem zaváté. Končilo to tak, že jsem shodil kloubouček a na jedné noze s Viktorkou v náručí čekal v té rozpálené poušti na manželku s batohem, do kterého jsem si dal své boty.Xerokambos obklopuje spousta velmi dobře přístupných pláží, kde se kombinuje písek a velké kameny.Neměli jsme žádný časový plán, jen orientační itinerář, takže nás nic nehonilo a pomalu jsme po vytyčené trase jeli k dalšímu cíli.Cesta byla klidná, ze zajímavostí jsme viděli jeden velký vojenský radar pro NATO, jednu velmi hezkou náhorní plošinku a pobřeží od Goudourasu až k Makrigialosu. Bylo to jedno velké zklamání.Tedy alespoň pro nás. Pláže bych nenazýval plážemi, ale pobřežím. Je to tam taková jedna velká placka, sem tam baráček, který se tváří jako taverna či pension, ale hlavně jsou tam všude skleníky. Fotek spousta, takže nebudu popisovat, udělejte si úsudek sami. Nám přišlo spojení “spousta zemědělců + spousta skleníků + ubytování + rádoby turistická třída + nehezké pobřeží“ jako odpuzující.Projíždíme tedy oblast bez nějakého delšího zastavení a jakmile je to možné, tak se pouštíme směrem do hor. Po cca 10 kilometrech od pobřeží je hezká větší vesnice (Stavrohori) a z ní odbočka na vesničku Orino, kde bychom chtěli pro dnešní den skončit, respektive najít si tam nějaké ubytování. Za Orino je pak v itineráři vrchol Afendis Stavromenos a tam je nutné se vydat hned ráno. Na ceduli je údaj 6 Km, takže jsme v klidu že už jsme skoro tam. Těch 6 km je ovšem po nezpevněné silnici a my jsme udiveni, co také může být považováno za příjezdovou silnici do vesnice. Dnes už vím, že to byla sranda a že tato cesta patřila k tomu lepšímu, co jsme tam jeli, ale na začátku jsme byli trochu překvapeni. Kromě stavu cesty ještě to stoupání a ostré zatáčky. Ale do Orina jsme dojeli. Orino je moc hezké s opravdovou domácí řeckou atmosférou. Je to natolik nedotčené, že tam nevědí, co jsou turisté a dost dobře nechápou, proč se jim po vesnici courá cizí auto a cizí lidé. Základy řečtiny se dají naučit velmijednoduše. Opravdu. Když se už po desáté ptáte, kde se dá sehnat nocleh, tak se to dá i zapamatovat. I když jsem si jist, že jsem se ptal řecky, tak lidé stejně nechápali. Udiveně kroutili hlavou - proč by měl někdo chtít spát v jejich vesnici? Ale byla tam jedna malá tavernička a dcera majitelky naštěstí uměla trochu anglicky. Ale požadavek na ubytování stejně nepochopila. Nakonec nás poslala někam naším směrem, kde se prý dá přespat venku. Ono to není tak jednoduché, jak to vypadá. V prostředí, kde má každý kousek země neuvěřitelný sklon, se dá vodorovný plácek najít velmi těžce. Alespoň jsme poprosili o doplnění vody do našich pet lahví (cca 6 dvoulitrových lahví) za účelem umytí se a také pití. Jeli jsme několik kilometrů a hledali. I když, jeli je silný výraz. Půl hodiny jsme zdolávali asi 3 kilometry. A pak nás potkalo neuvěřitelní štěstí. Potok! Sice malý, ale voda tekla a byla čistá. Kdyby nebyla čistá, nemohli by v ní žít pulci a žáby, to je jasné. Mohli jsme se pořádně umýt, což nás, celéslané z moře a ještě po dost náročném dni, potěšilo. Čistí jsme se vrátili do vesnice, těsně u ní našli u polorozpadlého stavení rovný plácek a vesele šli do taverny. Tam jsme strávili opravdu úžasný večer, kdy jsme popíjeli pivko, dcerka si hrála se stejně starým kamarádem a k tomu všemu jsme přímo od stolku hleděli do cca 800 metrů hluboké rokle končící po asi 12 kilometrech v moři a lemované listnatými stromy a kvetoucími rostlinami. V mírně podnapilém stavu jsme dojeli na náš plácek, zacouvali ke stavení tak, abychom nebyli vidět, zalezli do spacáků a než jsme umřeli, tak jsme chvíli pozorovali oblohu. Doposud jsem nikdy neviděl oblohu tak zářit hvězdami, Mléčnou dráhu tak zřetelnou a padat tolik hvězd. Poslední, na co jsem myslel, bylo, aby nám cesta dobře dopadla.Den 3. Orino – Lasithi - TsoutsourosRáno jsem se probudil jako první. Byla ještě tma, ale již svítalo. Spát už jsem nemohl tak jsem šel fotit. Spali jsme v takovém členitém terénu, že nad námi byl násep a na něm další stavení a asi dvůr nebo cesta nebo co. Když jsem se vracel, stála na náspu jakási žena a koukala na mne. Nedůvěřivě si mne prohlížela, ale nic neřekla a zase odešla. Stála dost daleko od kraje, takže přímo dolů, kde spala Viktorka a Martina, neviděla. Asi za 15 minut se vrátila. Když mě viděla, že tam stále přecházím, tak se do mne pustila. Řecky jsem nerozuměl ani slovo, ale intonace byla jasná. Žádná nesmělá česká ženuška, ale bodrá ženská od rány, která má pro strach uděláno a která se s věcmi moc nepárá. Ruce v bok, bojovný výraz v očích, mírně povystrčená brada a už to jelo. Nerozuměl jsem ani slovo, tak jsem jen rukou ukázal na zem. Popošla dva kroky, shlédla na zem, kde spaly holky, spráskla ruce jako při modlení, udiveně prohlásila něco ve smyslu „ó bože“ a zase zmizela. Byl jsem se podívat, co tam mají, protožeto vypadalo opuštěně. Asi tam někdo bydlel. Pak už přišla jen jednou. A mimo to úplnou náhodou jen tak kolem procházela jedna babička o holi z jednoho křoví do druhého a celkově naše okolí ožilo. Takže jsme ani nejedli, zabalili ležení a hurá dále. V 7:00 už jsme byli na cestě.Jakmile jsme se přehoupli přes kopeček s potokem, tak se před námi otevřelo úrodné údolí plné vinné révy a dalších zelených věcí. A kolem potoka byla zelená kvetoucí řeka. Celé údolí bylo lemované vysokými kopci a vše vypadalo velmi impozantně. Po levé straně až vzadu je vidět Afendis Stavromenos. Na mapě je kreslená cesta až na vrchol, ale asi se museli splést, protože kolem dokola vrcholu jsou skoro kolmé skály a vypadá to nepřístupně i pro pěší, natož pro auto.Myslel jsem si, že mapa byla jen hloupý vtip a cesta nás vede k nějakému parkovišti, takže jsme se snažili dojet kam až to šlo. Nejdříve to bylo klasické stoupání s pár zatáčkami. Mapa vtip nebyla. Cesta na vrchol opravdu byla. Takže, zastavit, zařadit všechny možné redukce, připoutat, pokusit se trochu soustředit a vyrazit. Cesta byla plná děr a plná kamenů velikosti od štěrku až po půlmetrové bloky.A v zatáčkách byly vyjeté koleje. Až kousek pod vrchol to šlo, ale pak se cesta zdála opravdu nesjízdná. Prudké to bylo tak, že redukovaná jednička to sotva zvládala, zatáčky nešlo projíždět jinak než smykem a to vše pár decimetrů od srázu několik stovek metrů. Poslední pasáže jsem považoval za nesjízdné a nikdy bych do nich nešel, určitě ne s dcerou a manželkou v autě, ale otočit se nešlo a auto někde odstavit také ne. Takže nezbylo než cestu dokončit. Nikdy jsem se v autě tolik nebál. Rizikové byly zejména zatáčky, kde byly hluboké koleje od hrabajících aut a nebylo vidět na silnici za zatáčkou.Takže člověk najížděl s plným rejdem a napůl hrabající čtyřkolkou do zatáčky, kde mohlo být na výjezdu cokoliv. Díry, kameny. Veškeré umění se tak vlastně zredukovalo na to, jak ze zatáčky vyplavat bez nějaké větší úhony. Zastavit či přibrzdit nešlo, auto už by se nerozjelo a kromě toho hrozilo, že se začne klouzat i zabržděné. Ale vše jsme zvládli bez úhony a byli odměněni nádherným výhledem. Napravo i nalevo moře, krásné kopce a údolí. Agios Nikolaos i Ierapetra, v dáli vysoké hory. Fotky opět řeknou více. V každém případě snídaně na vrcholku Afendis Stavromenos patřila k těm nej.Cesta zpět byla to samé, ale měla tu výhodu, že jsem znal cestu i riziková místa, takže jsme se sice báli, ale už méně.V cestě jsme pokračovali už trochu klidněji. Sice nezpevněné povrchy, ale hezká vyhlídka na vysoké kopce i placku před pohořím Ida, prostě idylka.Trochu jsme změnili itinerář a místo Kavousi projeli Tripity směrem na Agios Nikolaos, takže jsme vynechali pár dalších polniček a napojili se přímo na hlavní trasu z Ierapetra. To bylo někdy okolo 11:45. Ve 12:00 už jsme byli zpět v civilizaci a Viktorce slíbili nějaké to moře. Ona o něj moc nestála, ale trocha vykoupání a smytí prachu by nám přišlo vhod. Shodou okolností jsme našli celkem hezkou pláž s Blue flag, myslím, že je označovaná jako Pachia Ammos Beach.Hezký výhled, moře nic moc, nějaké nazelenalé, voda mokrá a slaná. Asi za 30 minut nás klid přestal bavit. Takže jsme se rozhodli pokračovat dál v cestě dle itineráře. Když jsem viděli, jak je tam vše turistické a přecpané lidmi (na té naší pláži jich tam bylo snad 20), tak jsme usoudili, že další vidět nemusíme. Vynechali jsme tedy nějaká plánovaná místa a z této pláže jeli přímo na Lassithi Plateau. Vedla tam přímo oficiální asfaltová cesta, ale tu jsme minuli a pokračovali k cestě, kterou jsme si vytyčili my.Cesta nás nezklamala. Vedla po úbočí pohoří a byl z ní krásný výhled na východní část Kréty a záliv Agios Nikolaos. Trochu nás překvapilo střídání krásného asfaltu a namalovaných jízdních pruhů a úplně nezpevněných částí. Co nás ale překvapilo poměrně hodně, bylo její ukončení. Projeli jsme vesničku o pár číslech a hle, silnice končí. Dál to vypadalo jako u někoho na dvorku. I jeli jsme tam a cesta vypadala, že končí úplně. Po předchozích zkušenostech se značením jsme hledali i jen náznaky dalšího pokračování. A našli. Cesta opravdu končila v polorozpadlém stavení s rozpadlým plotem a úpravou pro všudepřítomné kozy, ale těsně před tím byla na plotě prastará cedulka s oprýskaným nápisem Lassithi. Nápis byl psaný jejich písmem a šel spíše jen vytušit. Byla tam část asi jen tří prostředních písmen. A celá cedulka ve tvaru šipky ukazovala doprava. Potud v pořádku. Méně v pořádku bylo, že tam nebyla žádná cesta. Akorát kozí stezka. Bez jeepu by na ní nešlo ani vjet, natož po ní pokračovat. Zdálo se námto natolik neuvěřitelné, že jsme se vrátili a hledali něco, co jsme museli přehlédnout. Nenašli. Nepřehlédli jsme nic. I vyrazili jsme jeepem po kozí stezce, která se nakonec přeci jen rozšířila. Teď už byla viditelná dobře. Stromky a keře na ní byly o něco nižší než v okolí. Po levé straně jsme měli nádhernou náhorní plošinu Katharos a kochali se výhledem. Chvíli. Minimálně do té doby, než se cesta dotkla rokle.Na levá straně náhorní plošina, před námi rokle-propast, která končila pravděpodobně na východní části Lassithi Plateau a napravo ... napravo zase nic. Tedy, něco tam bylo, ale měla tam být cesta. Úsek, který následoval, měl asi jen tři nebo čtyři kilometry, ale jeli jsme ho snad dvě hodiny. Byl to náš rekord. Jeden kilometr jsme jeli 40 minut. Ale pak jsem se přehoupli přes kopec, otevřel se pohled na Lassithi a nás čekal jen sjezd dolů.Protože jsme byli už docela unaveni, rozhodli jsme se na Lassithi přespat. Je to turistická oblast, určitě tam něco bude. Projeli jsme to kolem dokola a nic.Jen jediný hotel a ten chtěl závratnou částku. A ke spaní venku to tam bylo naprosto nevhodné. Náhorní plošinu jsme si prohlídli a projeli nejen kolem dokola, ale i napříč. Zdůrazňuji to proto, že turisté přijedou, pokochají se a zase jedou. Ale i když se jedná asi jen o 5 km, je cesta napříč zážitkem sám o sobě. Je něco jiného pozorovat ten život tam z dáli a něco jiného je vidět ty lidi z blízka, vidět jejich kůlny, příbytky, zavlažovací systémy, dopravní prostředky, políčka ...No nic jiného tam asi už neuvidíme, takže jsme se rozhodli pokračovat dál. V taverně u hlavního vjezdu od Heraklionu jsme doplnili vodu a vyrazili. Kiminaki je moc hezká vesnička na jižním okraji planiny a podle mapy z ní vede cesta na jih směrem na Embaros. Odbočku jsme našli. Hned na křižovatce s hlavní silnicí je vyznačená cedule, že cesta je pouze pro 4x4 nebo pro pěší s batohem. Přišlo mi to divné, ale budiž. Jedeme si nahoru do kopce, překonáváme hory a pořád dobré. Před námi hory, za námi netradiční výhled na Lassithi Plateau. Až jsme se divili proč ta cedule. Přehoupli jsme se přes hřeben na jižní svahy a otevřela se nádherná scenérie.A také jsme pochopili tu ceduli. Hory před námi, hory za námi, mezi tím vším údolí plné rozkvetlých keřů. I cesta byla dobře viditelná. Problém byl v tom, jak se na ní udržet. Takže opět zastavit, zařadit všechno možné, překontrolovat věci v autě a vydat se směrem dolů. Ale redukovaná dvojka brzdila poměrně účinně a všechny zatáčky a další nástrahy jsmezdolali bez úhony. Značení cest se ještě více zhoršilo. Chtěl bych napsat, že žádné nebylo a že to byla hrůza, ale píšu toto zpětně a potom, co jsme zažili v následujících dnech, byl toto jen neškodný trénink. Vlastně pokud pojedeme pořád směrem dolů, musíme někam dojet. Po nějaké době se opravdu povedlo narazit na nějakou slušnou cestu, probloudit olivovým sadem a dojet do vesnice. Tam jsme se zorientovali a další už byla hračka.Vyjeli jsme směrem na jih a i když to nebylo v plánu, tak jsme se rozhodli najít první turistické středisko a tam se ubytovat, najíst a přespat. Tímto střediskem byl Tsoutsouros. Cesta z hor k jižnímu pobřeží je sice po rovince, ale musí se přejet pohoří Asterousia. Panorama bylo opravdu úžasné. Naprostá rovina a kousek před námi zvedající se hory pokrývající celý obzor. Méně úžasné bylo, že jsme to museli přejet. Naštěstí jsme přejížděli jen východní konec, takže to bylo pár zatáček nahoru, asi třikrát tolik dolů a byli jsme tam. Klasické turistické středisko najihovýchodě. Hotýlek nic moc, taverna nic moc, majitel odporný, ale po tom dni nám bylo všechno jedno a Viktorka takové věci zatím neřeší. Byl to opravdu úžasný den.Den 4. Tsoutsouros - LendasRáno jsme vstali (jak jinak) a chtěli si dopřát trochu moře. Tsoutsouras jako takový byl dost ošklivý, je to vlastně malý přístav s ošklivou pláží z větších či menších oblázků, ale směrem na východ se táhla pláž, která na konci vypadala jako písčitá i se zajímavým malým útesem. Došli jsme tam, namočili se, vylezli z vody a ... začali se nudit. Co teď? Nudila se i Viktorka. Vyrazili jsme tedy na další cesty. Jako další byl v itineráři Kofinas. Do Tsoutsourosu vedou dvě cesty. Jednou jsme přijeli, ale kde je ta druhá? Žádná jiná cesta odtamtud nevede. Áaa, už ji máme. Naše plánování nezklamalo. Na naprostém konci, kde už nic není, se do svahu drápe příkrá cestička. Stojíme pod ní a přemýšlíme. Tudy? Nepřevrhneme se? Vyjedeme to vůbec? Touha po dobrodružství zvítězila. Pod plným plynem se vydáváme do svahu východní části pohoří. Prudkým svahem a serpentinami se drápeme až na hřeben. Cestou přemýšlíme, kdo asi tam mohl tuto cestu postavit a kdo ji používá. Také se okolo nás změnila příroda. Doposud sejednalo o světlý podklad, na kterém byly jako tmavé body různé keříky, květiny a podobně. Zde se jedná o podklad tmavší a vše má zhruba stejnou barvu. Svým způsobem je to hezké a určitě zajímavé.Už také víme, kdo cestu používá. Opět auta zásobující napajedla pro kozy a ovce. Sice jsme žádné neviděli ani nepotkali, ale viděli jsme ta napajedla. Což, jak se později ukázalo, je prokletí jakéhokoliv cestování v horách. Na mapách jsou sice silnice a cesty vyznačené, ale jen některé.Spojnice mezi vesnicemi tam je, ale pracovní cesty ne. Ovšem ty pracovní jsou využívané pravděpodobně častěji, než spojnice mezi vesnicemi, takže která je která nejde poznat ani podle stavu rozpadu povrchu nezpevněných cest. Jedeme krásnou krajinou a zhruba na třetí křižovatce (ani jedna ovšem nebyla na mapě) tušíme, že již podle mapy nejedeme. Sázíme tedy na intuici. Jedeme na Kofinas, což je nejvyšší bod v okolí. Po levé straně je moře, po pravé nížina. Snažíme se tedy jet zhruba prostředkem po cestách, které neopouštějí hřeben. Zatím je to dobré, protože cíl nemůžeme minout. Dostáváme se tedy k tomu, že je jedno, po jaké cestě jedeme, protože podle mapy je tam i pár roklí a kaňonů, které přejet nejdou, takže senikam jinam než k hřebeni zase dostat nemůžeme.Úžasná scenérie střídá úžasnou scenérii. Vidíme do nížiny, vidíme zakulacené vrcholky kopců, vidíme políčka v prudkých stráních, ale také vidíme nádherné rozeklané skály a rokle padající až k moři. Občas projedeme nějakým místem podobným vesničce a udržujeme se v naději, že směr máme dobrý.Tedy, měli jsme. Cesta se začala stáčet doleva k moři a padala dolů do hlubokého údolí. Jak už jsem psal, orientace je tam otázkou intuice. Kdesi v dáli údolí končilo a cesta zase stoupala. To jistě bude ono. A hle .. ta relativně hezká cesta (jen to drncá, dá se jet i 40), končí u napajedla. Ta cesta, kterou jsme před tím viděli, sice byla její pokračování, ale zjevně velmi dlouho nepoužívané. A kromě toho byla v místě, kde se stáčela podél svahu a nahoru, vymletá od vody. Vytahujeme mapu, řeckou, podrobnou, a ujišťujeme se, že opravdu nevíme, kde jsme. Vytahujeme druhou, trochu horší, ale zato s dobře značenými vrstevnicemi. Podle okolních kopců a hloubky údolí jsme alespoň přibližně lokalizovali naší polohu a odhadujeme, že Kofinas je někde za hřebenem před námi. No kde jinde taky, že jo. Akorát že nebyl vidět. Ale kromě toho před námi bylo podle mapy i velmi strmá pobřeží a další rokle, které jsme odhadovali jako neprůjezdné. Tudíž ta cesta, po které jedeme, pokud nekončí někde jako slepá, musí objížděttento kopec zprava a pak se musí vrátit zase zpět na hřeben, kde už budeme ke Kofinasu co by kamenem dohodil (a jeepem dojel). Logická úvaha se ukázala jako správná. Jsme zpět na hřebeni a změť cest, která tam je, je relativně jednoduchá, protože se to tam různě kříží. Jeli jsme tedy nejkratší cestou směrem ke Kofinasu. Ještě zbývalo jen najít cestu přímo pod vrchol a je to. I to se nám povedlo. Sice náhodou, ale intuice zapracovala a my stojíme kousek pod vrcholem.Takový malý kopeček. Ani nevím, zda to stálo za to tam jezdit. Vidíme i nějakou cestu. Beru Viktorku do batohu, Martina bere vodu a vyrážíme. Potvora. Tedy myslím ten kopec. Pořád jdeme, kopec je pořád stejně daleko a vypadá tak trochu vyšší. Ta cestička nebyla pro turisty, ale byla široká na auto. Tak nevím. Slyšíme nějaké hlasy a snažíme se najít jejich zdroj. Už ho mám. Ale nechce se mi tomu moc věřit. Jsou tam dva lidé, pokřikují na sebe a jsou velicí .. asi jako dvě maková zrnka. Dotahuji batoh s Viktorkou a začínám šlapat a přemýšlet, zda to opravdu zvládneme. Nad námi se tyčí kolmé skály, suťová pole a na balvanu ukazuje červená šipka přímo doprostřed toho všeho.Ale je to dobré.Občas se mohu jednou rukou i pustit a pohybovat se jen za občasného přidržování. Pár míst je tam opravdu nepříjemných, takové malé lezecké partie, ale zbytek je vlastně chůze po vrstevnici. Celkově to je středně náročná cesta, něco jako Hohlakies Gorge, ovšem prudký vítr, výška několika desítek metrů a Viktorka na zádech tomu dodávají na zajímavosti.Ale jsme nahoře. Malá kaplička a nádherný výhled. Hory na východě, 1300 metrů pod námi pobřeží, směrem na západ celé jižní pobřeží až ke Kali Limenes, v dálce Psiloritis, Lefka Ori, na severu nížina a pohoří Ida. Nádhera.A stačilo si sednout či lehnout za nějaký skalní výběžek a ani jsme se nemuseli bát, že nás vítr smete.Opět udělat pár fotek, pokusit se v té hloubce najít auto, se slovy „jsou v něm bonbónky“ ho Viktorce ukázat jako motivaci a opět se vydat na cestu.Přímo pod Kofinasem je Moni Koudouma. Klášter, na který jsme se chtěli podívat. Kromě kláštera mne přitahuje ještě jedna věc. Vodorovnou vzdušnou čarou je to asi kilometr. Ovšem my jsme ve výšce přes 1000 metrů. Cesta. Láká mne ta cesta. Z vrcholku vypadala velmi zajímavě, tak doufám, že zajímavá bude i při průjezdu.Chvilku bloudíme a hledáme ten správný sjezd dolů, ale máme ho velmi rychle. Jakmile jsme se přehoupli na jižní stráň, je to jako jiný svět. Ani vánek, hrobové ticho a vedro. I když, vedro je špatný výraz. Stráň je kamenitá, občas někde nějaký keřík, dole borovice. Je 14:15, sluníčko peče, ze stráně sálá neuvěřitelné horko. Jak se dalo očekávat, cesta je klikatá a prudká. Ale už v pohodě. Nepospícháme, kocháme se. Kupodivu, keříky na stráni kvetou, občasná borovice je nádherně rozložitá, kozy lezou po stromech, prostě idylka.Nebýt toho, že se nám dělalo z vedra špatně, tak bychom se kochali mnohem déle. V klášteře to vypadalo jako po vymření. Takové ticho jsme na Krétě ještě nezažili. Pravděpodobně tam z horka kolabovaly i cikády. Nikde nikdo, jen v koutě se tam na židli hroutily dvě postavy. Jedno byl chlap, druhé se nám identifikovat nepodařilo. V mrtvolném tichu jsme se tam cítili jak na divokém západě těsně před přestřelkou. Začali jsme se hlasitě domáhat nějaké pozornosti. Tak už víme, že todruhé byla žena. Vstala, dokolébala se k nám, krčila rameny a nakonec zavolala nějakého chlápka. Vypadal značně rozespale a na dotaz, zda si to tam můžeme prohlédnout, jen mávnul rukou a zase zalezl.Místo to bylo pěkné, část s kapličkou vzorově udržovaná. Zbytek nám připadal jako jedno velké smetiště. Plážička by mohla být hezká. I pobyt tam. Mají tam takové malé cely, tedy pokoje s plechovými dveřmi, zvenčí na nich visí zámeček. Tam se prý dá přespat. Mají to pro turisty a cestovatele. Stačí mít vlastní spacák a o ubytování je postaráno. Ale po zkušenostech s venkem jsme tam raději nenahlíželi. Výše zmiňuji, že plážička by mohla být hezká. I pobyt tam. Přijet tak s partou kamarádů a týden uklízet. Vyházet pet lahve, igelity, bordel, stavební suť ... Řekl bych tak týden a mohlo by tam být opravdu hezky a útulno. Všichni začínáme značně rudnout. Už chápeme, proč nám tam přišli ti lidé polomrtví.Den tam a vypadali bychom stejně. Viktorka začínala být malátná a apatická, hlavičku úplně mokrou. Rychle pryč. Po cestě zpět začínám chápat ty pokojíky pro cizince. Kromě naší silničky tam vede i cesta pro pěší. Silničku kříží v relativně stejných místech, takže vede snad přímo kolmo na svah. No nevím.Osobně bych v létě považoval tuto cestu za pomalý a zvláště masochistický způsob sebevraždy. Myslím, že ten, kdo tuto cestu v létě absolvuje, pak na nějakou dobu na okolí a vybavení pokojíků nehledí. Zhruba v půlce svahu je kostelík. Začínám chápat denní program lidí obývajících tento klášter. Za den toho více, než jeho návštěvu, stihnout nemohou.V 16:00 už jsme zase na hřebeni. Rádi bychom dojeli kousek před Lendas. Podle mapy je to kousíček, cesta tam vede jen jedna. Trochu mi není jasné, co to vlastně na těch svazích vidím. Osobně bych dal ruku do ohně za to, že je to tam cestami přímo protkáno. No na rozdíl mapy a reality jsme si již zvykli. Vyrážíme tedy. Jedeme moc hezkou krajinou, míjíme jednu křižovatku za druhou a snažíme se držet pobřeží. Rokle jsou hlubší a hlubší a k našemu zděšení nás cesty od pobřeží odvádějí. Není to tam sjízdné.Jsme tedy někde uprostřed hor a nemáme ani potuchu, kde a kudy jet. Vesnice žádné, podle map lokalizace nemožná. A aby toho nebylo málo, připojuje se ještě jeden fenomén, se kterým jsme se doposud nesetkali. Včely. Okolo cest jsou desítku úlů, často je hradba úlů třeba 100 metrů dlouhá. Nevím, jak to dělají motocyklisté, ale my museli zavřít okénka, větrání a vůbec ucpat všechny otvory. Na stěrače to sice nebylo, ale při jízdě krokem okolo mnoha úlů bylo auto včelami úplně obsypáno a některé z těchvčel vypadaly velmi zuřivě. Naštěstí se vždy pustily. Pak následovalo urychlené stahování úplně všeho a velmi hluboké nadechnutí. Pot na čele, ve vlasech a na rukou vždy uschnul velmi rychle, ale po průjezdu okolo několika podobných míst zůstalo spodní prádlo a další oblečení mokré až do večera.Začínali jsme být docela nervózní, protože všude okolo hradba hor a nikde ani známka po civilizaci. Ukázalo se, že jak není jednoduché cestu najít, tak ani není jednoduché hory jakýmkoliv směrem opustit. Cesty se vždy nějak stočily a vždy jsme se ocitli zpět. Hurá, u jednoho napajedla jsme narazili na místního domorodce, který krmil kozy. Měl takový malý chlívek uprostřed tří cest. Vytáhl jsem mapu a radostně se běžel optat na cestu.Radost mi vydržela až k němu. Pak nastal problém. Mapu viděl očividně poprvé, názvy okolních vesnic neznal a nedostal jsem z něj ani to, kde právě jsme. Tak už jsem zoufale jen opakoval jméno vesnice, kam jsme měli namířeno, přes kterou jsme chtěli jet. Už nevím, kolikrát jsem to jméno vyslovil. Nakonec by nám býval stačil i jen směr na nějakou vesničku, prostě jen do civilizace.Mávl rukou směrem k jedné z cest a tak jsme po ní vyrazili. Podle mapy jsme měli po nějaké podobné jet a držet se vlevo. Na křižovatce měl být doprava Krotos, doleva pobřežní cesta k Lendasu. Dojeli jsme na nějakou křižovatku. Na mapě sice měla být jako T, tady to byl Y, ale drželi jsme se vlevo. Tam jsme potřebovali. Cesta byla v dost děsném stavu. Po asi 30ti minutách jízdy krokem jsem rodince hrdě oznamoval, že za tímto výběžkem už je moře a náš cíl. Za výběžkem byla spousta úlů. A cesta tam končila. Jako spousta jiných, i tato cesta měla význam jen ten, že se včelař dostal ke včeličkám. Takže otočit a příšernou cestou zase zpět. Alespoň že to tam bylo hezké. Na Y jsme zkusili druhou cestu. Za dalších 20 minut jsme dojeli do údolí. Něco jako Obří důl v Krkonoších. Ohromné údolí obklopené horami. Kolem dokola. Pro oko nádhera. Kolem dokola bylo vidět kopce a hory, v údolí stromy a zeleň. Jediné, co mi chybělo, byla cesta ven. Celé údolí bylo obklopené horami bez jakékoliv mezery. A bylo vidět, že z údolípřes hřeben cesta žádná nevede. Vzhledem k blížícímu se večeru jsme byli na pokraji paniky. Cesta klesala do údolí po jižní straně a stáčela se do jeho středu. Měl jsem neuvěřitelný strach, že dole, v nejhlubším místě, bude plácek pro kozy, pár úlů a cesta bude slepá. A my budeme muset jet zpátky, to znamená několik hodin se plazit někam. Pokud by tomu tak bylo, už bychom tam dole přespali a jeli až druhý den.Dole byl opravdu plácek pro kozy a úly. Ale naše srdce začala bít zrychleně. Ve skále je průrva a cesta vede do ní. Projeli jsme skalní bránou a vyjeli na otevřenou pláž. Na pláži bylo několik aut a pár přívěsů. Nic mi neudělalo takovou radost, jako ty přívěsy. Skalní průrvou přijet nemohli, takže tam musí být ještě nějaká jiná cesta. Byla. A už ta správná. O 20 minut později již shlížíme na pláže východně od Lendasu a vidíme cíl naší cesty. Tavernu Loutra. Trochu se to tam změnilo, ale taverna je pořád stejná. Už jí nevede Yannis, ale starší manželský pár – Ela a Yorgo. Zhroutili jsme se naterasu a nalili do sebe nějaké to pivo a teprve po pár minutách jsme byli schopni začít komunikovat. Tuto tavernu jsem měl v plánu proto, že se jedná o jedno z nejkrásnějších míst na Krétě a měli v ní vždy tu nejlepší mousaku, kterou jsem jedl. Vlastně jsem tam táhl celou rodinu hlavně kvůli té mousace. A také pláži. Zase bych psal o extrémní kráse, takže se raději podívejte a zhodnoťte sami.V každém případě dnes mousaku neměli. Nikdo tam neuměl anglicky a oni brzy začali být ze mě trochu nervózní. Na jejich dotazy co že si dám k večeři, jsme neustále odpovídal, že mousaku. Nakonec zoufale přinesli telefon a volali synovi do Heraklionu a dali mi ho k uchu. Hezky jsme si popovídali, vylíčil jsem mu, že jsem tam znal Yanisse a že jsem tam chodil na mousaku a že tahle taverna je ta nej a tak dále. A hlavně že na dnešní mousaku k nim jedu několik hodin a spoustu kilometrů.Yorgo si vzal telefon, chvilku si povídali a za chvilku přišla Ela s rozzářeným úsměvem, že nám ji upeče. Dělali tedy mousaku jen a jen pro nás. Úžasní lidé. Měli i nějaké králíky, Yorgo ukázal Viktorce kozlíka, byla tam jedna malá prima holčička ... prostě úžasný večer. Ještě ten den jsme zašli na oblíbenou pláž, večer se přejedli mousaky, přiopili pivem a opět umřeli.Den 5. Lendas – Nida PlateauVstáváme a užíváme si nádherného rána. Klidné a ničím nerušené spaní bylo úžasné. Trochu jsme si přispali, je už skoro půl osmé. Z balkonu je nádherný výhled na pobřeží osvětlené ranním slunce a my se těšíme. Jak na koupání na oblíbené pláži, tak na další cestu. Nasnídáme se, zajdeme se vykoupat a zaplavat si a dokonce překonáváme náš rekord. Začínáme se nudit až po desáté hodině. Takže se dojít ještě osprchovat, se slzami v očích se rozloučit a hurá dál. Čeká nás cesta podél pobřeží až do Kali Limenes. A také velké zklamání. Lendas už není co býval. Je to sice i nadále nádhern rozkvetlá vesnička se spoustou zajímavých taveren a pensionů, ale už není tak klidný. Nějakou tu atmosféru si přeci jen však zachoval. Pořád je lepší než to ostatní, co jsme doposud na jihu viděli. Alespoň tam nejsou skleníky. A negativní dojmy pokračují – celá cesta do Kali Limenes je jako jedno velké rozstavěné smetiště místních zemědělců. Polorozpadlé skleníky, velké holé plochy, v roklinách, kde bývaly citronovníky a vtůni žáby je smetiště. Všude smrad a bordel. A korunu tomu dává pláž v Kali Limenes, kde se člověk dívá rovnou na jakési obří nádrže na ropu nebo co to je. Rychle pryč.Z Kali Limenes volíme cestu na Mires a v plánu máme pohoří Psiloritis. Po cestě se na chvíli zastavíme na pláži Kommos, kde si užijeme písku a velkých vln.Fouká vítr a při každém poryvu zvedne písek a Viktorka začne brečet, protože ji to píchá a bolí a ještě nemá ty správné návyky jako na nic nečekat a hned se otočit k větru zády. Z pláže se nám nechce a tak stavím val. Cca 2 metry od hranice vln vyhrabávám písek a stavím z něj zeď. Po půl hodině je zeď kolem dokolo vysoká asi půl metru a tvoří ohromné kolo, uprostřed kterého je asi 30 centimetrů hluboké jezírko. Tam se Viktorce děsně líbí. Venku fouká, písek lítá vzduchem a ona si v klidu hraje s lopatičkou a kyblíčkem. Já ležím schvácený vedle a jsem utahaný jak při kopání odpadu doma na chalupě. No hlavně že se má dobře Viktorka.Okolo půl třetí se osprchujeme a míříme dál. Po předchozích zkušenostech jsme mírně upravili plány. Chtěl jsem dojet z jižní strany na Nida Plateau, pokračovat do Anoghia, pak na západ a okolo hor se vrátit zpět na jih. Nechali jsme tuto variantu otevřenou, ale po dosavadních zkušenostech si nemyslím, že by objezd hor byl natolik přínosný, že by se vyplatilo tím ztratit tolik času. V každém případě byl dnešní cíl jasný – vesnička Gergeri, odkud vede na Nida Plateau cesta. Alespoň podle mapy. Měli jsme ještě chvíli času, tak jsem vzal manželku podívat se na Gortys. Po cestě jsme v Lidlu doplnili zásoby, vyměnili již značně jeté pet lahve za nové a plné opravdu čisté vody. Gortys není špatný. Podobného kamení a polorozpadlých stavení jsem ale už na Krétě viděl tolik, že jsem dál nešel. Viktorka se vrátila sama asi po pěti minutách, tak kulturu za naší rodinu musela obstarat Martina sama. Já jen zaznamenal, že z té hlavní atrakce, polorozpadlé budovy, vyrůstají poměrně velké břízy a další nálet. No nevím, je tojejich věc. Ale trocha Roundupu by bývala neuškodilaNásledovala cesta zpět k Mires a pak nohoru po trase Zaros – Gergeri. V Gergeri mají spoustu malých krámků, domorodců sedících před nimi, nové fotbalové hřiště, ale ubytování žádné. Rozhodujeme se neztrácet čas a vyrážíme do hor. Nějak to dopadne. Poměrně hodně jsme překvapeni kvalitou silnice. Je to skoro nová asfaltka. Jediné, co cestu trochu komplikuje, jsou šutry o velikosti asi fotbalového míče, kterými je cesta celá posetá. Ale na asfaltu jsou vidět stopy od radlice a pravidelného protahování, takže větší či menší závaly jsou asi na denním pořádku. Ale všechno hezké jednou končí a skončila i tato asfaltka. Dál jsme pokračovali po prašné cestě až kamsi daleko. Začalo se již stmívat a tak jsme se rozhodli přespat. A jako vždy, ani kousek rovinky. Tak jsme pořád jeli dál a nakonec narazili na velikou plošinu označenou jako Rouvas Forest. Ideální místo. Objeli jsme několik napajedel pro kozy a ovce, několik podivných přístřešků a nakonec našli nějaký starý bazének. Měl rovné dno a asi 50 cm vysoké stěny,takže tam ani moc nefoukalo. Nechal jsem rodinku vystoupit a zaparkoval auto alespoň trochu nenápadně. Nájezdové úhly jsou opravdu veliké, takže přeskákat nějaké nahrnuté hromady kamení a břeh cesty nebyl nakonec tak velký problém, jak jsem se bál. Několik desítek ovcí ignorujeme.Nejdříve ležení, najíst se můžeme i po tmě. Pokládám karimatku, kleknu si na ní, abych ji zatížil a v zápětí se vznáším asi půl metru nad zemí. Na koleni kapičky krve a z karimatky čouhají cca 2 cm dlouhé trny. Jak jehly. Škoda, že nebyly také tak pevné a lámaly se. Nejdříve jsem jednotlivé rostlinky opatrně uchopil za stonek a vytrhl. Asi při desáté mne přestalo bavit pořád vytahovat trny z rukou. Kromě toho jsem již měl ruku jako cedník. Našel jsem špičatý kámen a začal rostlinky vykopávat. Šlo to poměrně rychle. Jakmile jsem se trefil na stonek, tak jsem ho kamenem utrhl a bylo to. Nevýhoda byla, že když jsem ho netrefil, že se kámen zabořil a já musel vyndavat trny i ze zápěstí. V amoku jsem pak jen v trekových botech vykopal z našeho ležení a blízkého okolí vše, co nebylo skalnaté podloží. Pak jsem roztáhl karimatky a šel se v klidu najíst. Trny ulámané hluboko pod kůží vyšťourám třeba zítra. Největší srandu z toho měla Viktorka. Seděla na okraji našeho ležení, v jedné ruce sušenku, v druhépárek a děsně se smála.Takže večeře, pivko a zase spát. Dnešek byl takový odpočinkový, takže ještě pozoruji hvězdy a naslouchám snad stovkám zvonečků a neustálému a tupě znějícímu bééé.