Kréta na terénní motorce

Kréta
Filip

Poznámka admina: děkujeme Filipovi, autorovi tohoto cestopisu, a serveru http://www.motorkari.cz, pro který Filip pracuje.ÚvodLetos v létě nám na dovolenou nějak nevyšel čas, tak jsme to odložili na podzim s tím, že vyrazíme někam na jih. Původně jsme uvažovali o Korfu, ale když jsme si na konci prázdnin na motorkářích přečetli Mimouchův online cestopis z cesty na olympiádu a na Krétu, bylo rázem jasno. Pojedeme si po vzoru našeho enduro-testmana zajezdit po horských kri-kri stezkách na Krétu!Zaplatili jsme dva apartmány (já s Lenkou a Marek s Magdou) v levném lastminute zájezdu do Retymnonu, třetího největšího města na Krétě. Pak už zbývalo jen nabalit do kufrů ploutve a brýle a mapy a vyměnit eura na půjčení motorek. Na zdejším diskusním fóru jsem ještě načerpal rady ohledně půjčování motorek na Krétě od lidí, kteří tam vloni nebo letos byli. Na základě toho jsme sebou nakonec vzali textilní motobundy a do kufrů narvali alespoň odkryté helmy. V půjčovnách sice k mašinám poskytují i helmy, ty už toho ale mají opravdu hodně za sebou a navíc by nemuselo být příjemné strávit delší čas v helmách, které smrdí a člověku přesně nesedí.V sobotu v noci jsme přiletěli na Krétu a autobusem cestovky dorazili do apartmánů v Perivoli. V neděli jsme přes den vyrazili na obhlídku okolí, na koupačku na pláž a navečer zašli do Retymnonu vybrat motorky. Obešli jsme asi deset půjčoven a sháněli se po endurech, na kterých by se dalo jet i ve dvou, ale zároveň umožnily i zábavu v lehčím terénu. Nabídka je i teď ke konci místní sezóny opravdu bohatá, k dispozici jsou takřka všechna cestovní endura od 125 do 650 ccm. Každá půjčovna se pyšní naleštěným BMW F650, Transalpem, nebo alespoň KLE 500, občas je k vidění i AfricaTwin. Vedle endur stojí choppery a skútry, jen silnice a naháče úplně chybí. Asi kvůli zdejším rozbitým silnicím s klouzavým povrchem.Nakonec jsme si zamluvili pro začátek dva levnější stroje Honda XR250 s pořádnými zdvihy.Motoden prvníV pondělí jsme s Markem na devátou v půjčovně. XR250 je ale jen jedna, místo druhé nám chtějí dát starší a o dost horší Kawasaki 250. Nakonec se s chlapíkem domlouváme na malém příplatku 10 Eur a jako druhou motorku si odvážíme Beta Alp 400. Vypadá trochu jako přerostlá šlapačka, ale má větší sedlo a menší zdvihy zase kompenzuje pořádnýma terénníma drapákama.Jedeme vyzvednout holky a vyrážíme na první výpravu. Rozkoukáváme se v místním provozu, prodíráme se centrem Rethymnonu a protože motorky tady můžou úplně všude, projíždíme celým přístavem podél mohutného kotvícího trajektu Anek Line až na konec dlouhého mola pro nákladní lodě. Na konci pořizujeme pár fotek pod majákem, ale rostoucí vedro nás zase rychle nutí do sedel. Po celý pobyt jezdíme poměrně poctivě v helmě, bundách a džínách. Asfalt tu klouže jak namydlená podlaha ve sprše a silniční lišej by holkám opálení asi moc nevylepšil. Sice jsme kolem sebe měli možnost vidět asi 30 způsobů jak vozit helmu, ale až na turisty ji nikdo neměl na hlavě. Za hlavou, na ruce, na řidítku, mezi koleny, v ruce, přivázanou na nosiči, v kufru, kolem kolena atd. Při podrobnějším zkoumání domorodců jsme zjistili, že se dá na motorce telefonovat, psát SMS, kouřit, pít rakii přímo z flašky, nadávat manželce, vozit další tři osoby, stěhovat kus kuchyňské linky, psa a další šílené objekty. Vše samozřejmě v plném provozu a při průjezdu na červenou nebo v protisměru s ohlušujícím rachotem z 80% poladěných čtyřtaktních stopětadvacítek. Někteří skútraři za křižovatkami po zadním kole ukazovali jaké vymoženosti si nalepili zespoda na svoje oře.Vymotáváme se z města na rychlostní silnici směrem na západ na Hania. Ostrov Kréta je dlouhá hornatá nudle protkaná sítí malých silniček nebo šotolinových cest. Na severním pobřeží se táhne National Route - velká rychlostní silnice, místy dokonce i dvouproudá. Po deseti kilometrech sjíždíme a míříme na jih, nahoru do hor. Projíždíme městečko Vryses a poprvé se ztrácíme a nemůžeme trefit ten správný výjezd. Ukazatele u silnice jsou na hlavních tazích psány latinkou i alfabetou, dál od civilizace se latinka objeví jen příležitostně a v malých vesničkách už na ni nenarazíte. Na menších šotolinových cestách cedule chybí úplně.Vymotáváme se z Vryses a šplháme asi 10 km po stále se zmenšující silnici až na úpatí hory, kde silnice přechází v polňačku a končí úplně někomu na dvorku. Hhmm, tak tudy ne. Takže zpět a ještě jeden pokus.Vyšlo to, najeli jsme na větší silnici a znovu míříme do hor. S motorkami už jsme se vcelku skamarádili. Honda XR 250 má nečekaně dost výkonu a díky terénnímu zpřevodování se s ní dá i ve dvou do kopce docela upalovat. Marek dojíždí půjčovenského Golfa s turisty, ten mu dělá místo a Marek předjíždí. Řadím se těsně za Golfa a za další sérií zatáček taky jdu na předjíždění a snažím se dohnat ztrátu na Marka. Ždímám z motoru co to dá, když najednou pufpufpufpuf, motorka přestává táhnout a zastavujeme v oblaku šedého dýmu z výfuku. Míjí nás Golf s pobavenými pohledy turistů, za chvíli se shora vrací druhá posádka a začíná zkoumání závady. Motor plive olejový film z výfuku, vypadá to na těsnění pod hlavou, po chvíli běhu naprázdno ale přestane a zase se chová normálně, takže to těsnění asi nebude? Rozhodujeme se, že tomu nerozumíme, a že pojedeme dál.Jedeme tedy zase první a Marek s Magdou nám hlídají zadek. Vše se zdá v pořádku, jen když motor pod plnou zátěží vytočím až nahoru, někde si dá frťana oleje olej a mohutně zakouří. Olej v zásobníku ale neubývá, takže to až taková tragédie nebude.Pokračujeme až na náhorní planinu, užíváme si nekonečných zatáček a impozantních výhledů na dvoutisícovky a dojíždíme do vesničky Imbros, za kterou začíná stejnojmenná soutěska. Ve vesnici odbočujeme na kamenitou cestu směrem nad soutěsku. Konečně pryč z asfaltu! Kamenitá cesta ostře šplhá do úpatí hory a místy je vymletá deštěm. Jízda do kopce se spolujezdcem nutí řidiče pořádně se naklonit dopředu a dostat tak aspoň nějakou váhu na přední kolo. Snažím se jet krokem, ale přední kolo se v malé rychlosti potácí mezi kameny, takže nezbývá než zrychlit, zatnout zuby a doufat, že se Lenka na větších kamenech vzadu udrží. Hmm, koukám že ještě stíhá fotit, tak to asi tak strašné nebude (nahoře se dozvídám, že bylo). Plachtíme nad kamenitým podkladem a drtíme stále výš a výš, tak takhle nějak jsem si ty vybásněné kri-kri cesty představoval! Celkem rychle mě začnou bolet ruce a nohy už taky jsou dost omlácený od létajících šutrů od předního kola, takže s povděkem stavím u malé bílé kapličky nad propastí. Nádherné místo na piknik, vybalujeme jídlo, fotíme a dáváme delší pauzu.Pak pokračujeme dál, ale cesta přestává stoupat, stáčí se k nějakým pastvinám a vypadá to, že na druhou stranu hor nevede, takže se vracíme. Měníme si motorky a tak zkouším, jak si s terénem rozumí Beta Alp. Je to dost tvrdší, má menší zdvihy a silniční přední blatník, který dostává od šutrů dost zabrat. Klesání mezi kameny s plně naloženou motorkou je docela o ústa, protože zadní brzda se okamžitě blokuje a na přední nelze mezi kamením a štěrkem ani pomyslet. Beta místy jde až na dorazy, ale sjet se to dá.Uf, konečně jsme na silnici a sjíždíme podél propasti Imbros a následně sérií nádherných táhlých serpentin až na pobřeží Libyjského moře. Škoda že tady silnice tak kloužou, jinak by se tato trasa mohla hrdě srovnávat s Alpskými průsmyky. Beta je docela tahoun, z čtyřstovkového motoru konstruktéři dostali docela slušný krouťák. Takovouhle mašinu bych potřeboval do garáže. Projede i těžší terén, skvělá do města a dostatečně rychlá na delší cesty po silnici...Jedeme po pobřeží ještě kousek na západ do letoviska Hora Sfakion, kde chvíli posedíme na molu, pak se vracíme k pumpě BP za městem a poprvé na Krétě tankujeme. Prima, motorky si berou jenom něco okolo tří litrů, olej neubývá, jenom se nám už nějak připozdívá.Míříme po pobřežních tazích na východ, na totálně prázdné silnici si chvíli zařídí i holky, aby nevyšly ze cviku. Zastavujeme na chvíli u zříceniny pevnosti Frangokastello (nebo tak nějak, nic moc k vidění) a na jedné z opuštěných pláží neodoláme a jedeme se trochu vyřádit do písku. Jízda v písku je super - ale dejme slovo odborníkovi: "Vjezd na pláž v plném obsazení nebyl dobrý tah. Předek šel těsně nad písek a zadek hluboko do písku. Postavení do stupaček, o dva dolů a plnej plyn. Ani to nezabránilo přednímu kolu v uskočení a žuchnutí na bok do jemného písečku. Hrozně jsem se smál a vedle mě ležící Magda taky. Bota se mi zahákla tkaničkou za stupačku a bez zdvihnutí motorky ji nešlo vytáhnout, jenže Magda neměla kvůli záchvatu smíchu žádnou sílu. Lenka nás v klidu filmovala pravděpodobně s nadějí, že vyhraje v pořadu Neváhej a moč. Po záchvatu smíchu jsme se vyprostili a motorku od písku trochu očistili. Dalších 10 min jsme se proháněli po prázdné pláži jak na Dakaru."Dál na východ. Silnice se odpoutává od moře a projíždí desítky malých vesniček. Mezi vesničkami je poměrně často široká silnice s novým povrchem, který se stejně často náhle bez varování chvíli změní ve štěrkovaný úsek. Ve vesničkách se silnice zase místy zúží na 3 metry a bůh ví, jak tudy projede náklaďák. S motorkami už jsme se docela sžili, jedeme co to dá a zkoušíme větší náklony. Občas maličko ucukne zadek, ale předek drží, takže pořád čekám, kdy konečně škrtnu stupačkou, protože enduro je po obsazení dvěma osobami docela nízko...Stáčíme se na sever a začínáme stoupat. Jedu zase na Hondě XR250, motorka už od rána nezakouřila, takže se rozhoduji ji vyzkoušet. Aspoň zjistím, jestli má cenu s ní jezdit do půjčovny k opravě. Nakládám jí plný plyn a štvu ji do táhlého stoupání. Obrovský oblak kouře ale ihned varuje, že to není dobrý nápad. No tak jo, vezmeme tě večer do servisu.Přejíždíme další náhorní planinu, ale okolní krajinu už moc nevnímáme, máme toho pro dnešek dost. Přejíždíme po větší silnici číslo 97 hory, pak ještě kousek po státovce k našemu bydlišti a jsme doma. Večer jedeme dát motorku do půjčovny, máme se zastavit ráno, buď bude opravená, nebo nám prý dají jinou. Dnes najeto 170 km a vůbec se mi to nezdá málo.Motoden druhýRáno si jedeme vyzvednout Hondu, ale ještě není připravená. Tady se na nic nespěchá. Vargos nám zabavuje i Betu, ať se vrátíme za hodinu, že do té doby dodělají Hondu (měla zanesená vzduchový filtr a přicucávala si oleje do airboxu) a vapkou umejou obě motorky od písku. Dostáváme padesátku skútra a jedeme zpátky ke studiím. Lenka se vrhá na skútra a jde zajezdit po okolí (nemá papíry na velkou motorku). Jedu s ní, ať se mi neztratí a hodinu drandíme podél pobřeží a prozkoumáme silničky k moři a k hotelům...Napodruhé vyzvedáváme motorky a konečně vyrážíme na dnešní výlet. Cílem je Préveli, tři turistické hity v jednom. Údajně jedna z nejhezčích pláží, velký klášter a palmový háj u ústí říčky do moře. Zase míříme po větší silnici 97 přes hory na jih. Zkouším jak se podařila oprava Hondy a zdá se, že je vše v pořádku, motor se spokojeně vytáčí. Když řidič nezaváhá s řazením, dá se to i do kopce pořádně valit. Kdo by to byl řekl, že čtyřtaktní dvestěpade dokáže přinést tolik radosti.Zastavujeme až po čtyřiceti horských kilometrech, zadky na úzkých sedlech už dost bolí. Stojíme u kláštera Spilio. Klášter je perfektně opravený a ještě přistavují další budovy. Rozhodně stojí za shlédnutí. Pokračujeme ještě deset kilometrů a sjíždíme na menší silnici na západ. Podle mapy za další vesnicí hledáme silnici na Préveli, ale ukazatele jsou na jihu nedostatkové zboží, takže se řídím spíš podle instinktu a slunce. Silnička se za vesnicí mění ve štěrkovou cestu a táhne se až za obzor. Ale musí to být ta správná cesta, takže jedeme. Na štěrku se dá jet rychle, ale někde je od aut vybržděná pořádná roleta. V jednu chvíli jsem to trochu přehnal a před zatáčkou najel na takovou roletu moc rychle a měl jsem hodně blízko k výletu do skály vedle silnice. Štěrkovka se klikatí po úbočí hory, a konečně začíná pomalu klesat k moři. Marka s Magdou za námi téměř nevidím, museli si dát větší odstup kvůli prachu. Tady bych nechtěl jet v sezóně, kdy tudy jezdí i auta s turisty. V klesání je cesta o dost víc rozbitá, takže si znovu pochvaluji, že máme půjčená endura a že zrovna jedu na terénnější Hondě.Dojíždíme k moři, u pláže jedna budova a prázdné parkoviště. Zajíždíme až těsně k pláži a další dvě hodiny trávíme opalováním, koupáním a hlavně potápěním. Pak jdeme pěšky asi 1 km do vedlejší soutěsky, kde je nádherný palmový háj. Je tam krásná pláž, ale taky dost turistů navezených loděmi z měst na jihu, takže jen smyjeme sůl v říčce, nafotíme palmy a jdeme zpět k motorkám.Na zpáteční cestu nás snad k nějaké silnici dovede štěrkovka podél moře. Jedeme na Betě, takže si oddechnu, když se konečně objevuje asfalt. Další hodinu se kroutíme po uzoučkých silničkách téměř bez značení a šplháme do hor. Mezi asfalt jsme si střihli jen jednu zkratku přes něčí olivivý háj, zkratka nám zabrala asi půlhodiny mlácení po polňačkách. Totálně jsme se ztratili, protože cesty se neustále větvily a kroutily. Uf, konečně zase silnice.Silnička ale rychle přechází v betonovou cestu s hodně drsným úhlem stoupání a nakonec v kamenitou cestu. Nahoře jsme odměněni pohledem na další náhorní planinu se stádem ovcí. Po přejezdu náhorní planiny se zase ocitáme v síti vesniček a zase každou chvíli zastavuju, zkoumám mapu a snažím se uhodnout směr, protože značení neexistuje. V každé vesničce sedí u silnici pár staříků a popíjejí frappé nebo jiný typ kávy a všude je něco nového k vidění. Tady je to zaparkovaný osel ve vjezdu k benzince, jinde mnich v černém řádovém obleku, který kráčí podél cesty, v jedné z vesnic to byl pes, který za námi vystartoval a šel Markovi po noze... Konečně najíždíme na větší silnici k domovu a začínáme nekonečné sjíždění z kopců. Utahaní zastavujeme u nově postavené přehrady a sledujeme hasičské auto, které jede do kopců pokusit se udržet kontrolu nad některým z četných požárů, které stravují místní kopce. Už jsme ale přesycení zážitky, takže honem domů.Motoden třetíDnes se to po ránu nějak mračí. Sice neprší, ale hory se válejí v mracích a teplota je "jenom" okolo pětadvaceti. Na koupání ani výlet do hor to nebude, takže se rozhodujeme pro výlet do hlavního města Heraklionu. Kdyby začalo pršet, ve městě to tolik vadit nebude. Po dálnici asi 70 km, přes hory po "Old Heraklion Road" něco přes stovku. Jedeme napřed ospalým ranním provozem po pobřeží a následně vjíždíme mezi olivovníkové háje a vinice. Po první třicítce kilometrů bereme ve větším městečku Perama benzín. "Old Heraklion Road" je poměrně slušná silnice, ale i tak je třeba být stále ve střehu, nečekaný písek v zatáčce, spadané kamení nebo pár ovcí na silnici nás potkalo snad každých deset minut jízdy. Tuhle cestu každému doporučuji, projíždí spousty malebných vesniček, před Heraklionem vystoupá přes hory a nabídne krásný výhled, následně se sérií dlouhých zatáček spouští k moři. Na pobřeží jsme najeli na dálnici, sjeli pod ukazatelem Centrum a vrhli se do víru velkoměsta. Heraklion sice stojí za návštěvu, ale ze všech tří velkých měst nás oslovil nejméně. Napřed se musíte probít ošklivým předměstím, pak hustým provozem v centru, kdy jedete za autobusem v houfu klidně deseti a více motorek namačkaní na lokty. Motorkáři/skútraři opět tak z poloviny bez helmy, občas to některý střihne na červenou.... Je tu problém zaparkovat dokonce i s motorkou, protože kde se dá, už stojí houfy motorek.Opustili jsme motorky a vyrazili si projít město. Nic moc, všude spousty lidí, všude daleko, všude dopravní dvouproudé obchvaty.Po dvou hodinách courání opět nasedáme a jedeme se podívat na mínójské vykopávky a zbytky paláce Knósos.Opět to znamená probíjení hustým provozem na předměstí, kličkování mezi auty, jízda v protisměru, dvojitá čára a stopka jsou tu jen žertem míněná doporučení. Doma bych si to nikdy nedovolil, tady jsou na takový styl jízdy všichni zvyklí a snad to ani jinak nejde. Chování lidí v provozu je tu zvláštní. Nedá se mluvit o nějaké ohleduplnosti, pouštění při najíždění na hlavní a podobně. Na druhou stranu ale nikomu nic nevadí, nikdo nikomu nenadává. Když někdo na chvíli zablokuje silnici otáčením nebo vykládáním zboží, nikdo netroubí ani se nerozčiluje.Další zvláštnost provozu na Krétě mi došla až ke konci pobytu. Nikde nejsou slyšet houkačky. Řekové zkrátka asi nespěchají ani pokud zrovna jedou se sanitkou k nehodě. Marek tvrdil, že v Chanii jednou slyšeli sanitku, ale já ani jednou, a to jsme bydleli poblíž většího města a ve dvou velkoměstech byli na denním výletě!Na Knósosu jsme se dlouho nezdrželi. Hustá koncentrace turistů a únava po půldenním courání po městě - zkrátka se nám nechce courat po ruinách, které přes plot najednou ztratily lákavost.Vracíme se na Old Heraklion Road. Zase do hor až do půli trasy, kterou jsme jeli ráno, tam ale silnici opouštíme a po malé cestě šplháme do kopců s úmyslem přejet hřeben a dostat se k moři do letoviska Bali. Tam chceme najít jednu restauraci, kterou nám doporučili kamarádi. Podařilo se, po malých silničkách jsme projeli dvě vesničky a klesáme k moři. V jedné z vesniček jsem se strašlivě vyděsil, když na mě za jednou ostrou zatáčkou uprostřed vsi vybafl rozjetý kamión přes celou cestu. Ještě že těsně před zatáčkou zatroubil, jinak jsem mohl být zajímavou dekorací jeho chladiče.Dojeli jsme do Bali a projíždíme starými lázněmi až na konec cesty. Našli jsme to přesně, cesta končí přímo v lokálu restaurace, kterou hledáme.Ještě jdeme na procházku po malebném přístavu, pak dáváme večeři a už za tmy nasedáme na mašiny, najíždíme na rychlostní silnici a čtvrt hodiny držíme na tachometru maximálku 120 km/h a jsme doma. Vykládáme holky a batohy u studií a jedeme vrátit motorky, protože zítra máme odpočinkový den. Nadchl mě přístup majitele půjčovny při vracení motorek. Všiml si, že stavíme před půjčovnou, vykoukl ven a mávl na nás, ať motorky zavezeme dozadu na neosvětlený dvůr. Když jsme pak zašli do kanceláře předat mu klíčky, jen se zeptal, jestli je vše OK...NemotodenDnes máme den bez motorek s pořádnou procházkou po Rethymnonu. Ráno jedeme městským autobusem až k pevnosti. Jdeme na prohlídku s super výhledem na hory, město a moře, pak couráme po městě a nakonec navštívíme trhy, kde se dá koupit všechno možné. Asi půlka jsou hadry a boty, druhá půlka všechno možné ovoce a zelenina, ryby, živá kuřata a králíci. Mnohem lepší podívaná než stálé trhy v Heraklionu nebo Chanii, ke převládá sortiment ala vietnamci. Pak brouzdáme po břehu moře až ke studiím, odpoledne koupání.Motoden čtvrtýRáno opět vyrážím s Markem do centra napůjčovat motorky. Rádi bychom Suzuki DR400, ty ale nikde nejsou vidět. Navštívili jsme další půjčovnu a pokecali s majitelem a dojednali slevu. Chvíli jsme se tvářili nerozhodně, nakonec poděkovali za nabídku a zvedli se, že se ještě podíváme okolo a pak se vrátíme. Zareagoval správně a snížil cenu o dalších dvacet Euro, takže si odvážíme dvě modré Yamahy XT600. Aspoň budou mít holky větší pohodlí.U studií nabírám Lenku, Marek jede dnes sám, Magda musí nabrat ještě pár kilo bronzu na pláži. Jedeme stejnou cestou jako druhý den - přes hory na jih. Na XTéčkách ale cestování odsejpá podstatně rychleji a hlavně, nebolí nás po půl hodině jízdy zadek. Zastavujeme tedy až po dvou hodinách na druhé straně ostrova u letoviska Agia Galini. Zdržíme se jen krátce, kvůli vedru se domlouváme na delším odpočinku až v dnešním cíli - Matale. Mašiny jsou o dost těžší než předchozí modely a mají zdá se tvrdší gumy, takže zadek je každou chvíli ve smyku a náklonů se bojím skoro jako zubaře. Marek navíc běduje, že mu jde ztuha rukojeť plynu.Před Matalou se musíme prodrat ucpaným městem Timbaki, pak ještě zastavujeme u druhé nejslavnější vykopávky na Krétě - zbytky paláce Faistos. Konečně jsme v Matale, která je proslulá jeskyněmi ve skále nad mořem, ve kterých v šedesátých letech žili hippies. Teď tam chodí němečtí turisté na prohlídku s výkladem za dvě euro, jaká ironie. Pláž v Matale je ale opravdu nádherná. Je v chráněné zátoce a navíc poměrně mělká, takže je tam hodně teplá voda. Trávíme zde pár hodin a fotíme spousty koček (těch chlupatých :-) (rekord je devět koček na schodech před malou obrazovou galerií).Zase do sedel. Vracíme se okolo Faistos, přejíždíme hlavní tah a jako obvykle (na Krétě to jinak nejde) míříme do hor. Vesničkami se proplétáme až do vesnice Magarikárion, ze které má vést cesta ke klášteru Vresares. Cesta značená na mapě ale ve skutečnosti neexistuje a daným směrem je pouze série neprostupných strží. Po konzultaci s domorodcem, který potvrdil, že ke klášteru se z této vesnice nelze dostat, jedeme dál a zajíždíme ke blízké zřícenině pevnosti nad krajem. Fotíme výhled, doléváme se vodou, pak překračujeme hřeben a sjíždíme do dalšího údolí. Ocitáme se ve vesnici, kde asi bývá rušno, protože na obou koncích jsou poměrně velké policejní stanice a hloučky policajtů u aut. Údajně v této oblasti stále ještě místy přežívá (nebo vlastně spíš přemírá) vendeta a nepřátelství mezi sousedními vesnicemi...Za vesnicí odbočujeme na polní cestu šplhající mezi olivovými stráněmi nahoru. Ještě jsme si dnes nedali žádnou kri-kri trasu, je nejvyšší čas vyzkoušet, jak obstojí velká a těžká XTéčka v terénu. Docela to ujde, jen jednička je dost krátká a obtížně se dávkuje. Při nechtěném škubnutí plynem na hrbolech prokluzuje zadní kolo, ale lék je jednoduchý: zrychlit a jet na dvojku. Jdeme stále nahoru, chceme se dostat k záhadnému návrší, nad kterým létá hejno supů.Když jsme pod posledním úsekem, zastavuje nás plot a železná brána. Brána je bohužel zamčená řetězem, jinak by nebyl problém jet dál. Je tady totiž zvykem dělat kvůli stádům ovcí a koz ploty i přes cestu. Kdo chce projet, odtáhne plot a zase ho za sebou upevní.Stáčíme se zpět k silnici a po opatrném klesání jsme zase na asfaltu. Už se připozdívá, takže míříme k domovu. Opět projíždíme vesnici obleženou policií a jedeme po trase označené na mapě jako "scénic road" - vyhlídková trasa. Na vyhlídky je opravdu bohatá, ale šíleně se kroutí přes všechny vesničky, v každé druhé zatáčce je nějaké překvapení a průměrná cestovní rychlost bude maximálně 40 km/h. Za hodinu této jízdy už jsme zase utahaní. Zajíždíme stranou od silnice k malému kostelíku mezi vesnicemi a dáváme oraz na lavicích před kostelem. Po odpočinku zase do sedel, ukrajujeme zbývající padesátku. Naštěstí asi jedeme po turisticky frekventované silnici, protože je na rozcestích slušně značen směr na Rethymnon. V jednu chvíli nás překvapila žlutá páska přes půlku silnice, která upozorňovala na slušný kamenný zával za zatáčkou. Kamení je tady na silnici i jinde opravdu dost. Poslední sjezd z hor na pobřeží a jsme doma.Motoden pátýDnes se chystáme na výlet do posledního velkého města - Chania. Po cestě tam jedeme po pobřežní rychlostní silnici, abychom se do města dostali co nejdříve, než se udělá vedro. Vyhlídkovou jízdu po venkově si dáme až po cestě zpátky. Kri-kri dnes vynecháme, to si s Markem šetříme až na zítřek, kdy si pojedeme sólo bez holek zařádit do hor a pokusit se dobýt nejvyšší horu Psiloritis (2545 mnm).Najíždíme tedy na National Route a chystáme se na rychlý přesun 50 km do Chanie. Nepříjemný je silný vítr, který dneska fouká. Zvedá spoustu prachu a suchého rákosí, které ve vyšší rychlosti seká do nekrytých částí těla. XTéčka bez problémů zvládají předjížděcí manévry kolon nastřádaných za náklaďáky a padesát kilometrů je rychle za námi. Za chvíli míjíme zátoku s vojenským přístavem a bojovými fregatami a vjíždíme do předměstí Chanie. Dalších půl hodiny se motáme v provozu a na křižovatkách se snažíme držet občasných směrovek na centrum. Ty ale po chvíli mizí, takže se necháme nést proudem a konečně utahaní a přehřátí zastavujeme u moře. Z mapy jsem vyčetl, že jsme se vcelku trefili a stojíme jen kousek od starého přístavu. Takže naposledy startujeme, kousek se vracíme a parkujeme mašiny u přístavu. Zamykáme bundy a helmy k řidítkům a hurá do města. Chanie je prima město na kratší výlet. Historické jádro se dvěma starými přístavy a romantickým malým majákem, hned za přístavem bazar se vším možným, čtvrť uzoučkých uliček, kde stěží projdou dva lidi vedle sebe, krytá tržnice, spousta kostelů, ke kterým turkové během své nadvlády přistavěli minarety.... A to vše na ploše zhruba 1x1 km, takže si vše pohodlně za dvě hodiny procouráte.Po procházce se vracíme k motorkám, vyjíždíme z města a vedu karavanu na poloostrov na východ od Chanie s cílem najít nějaké pěkné místo na koupání. Směrovky u silnice se ale opět vůbec neshodují se jmény na mapě, takže víc stojíme než jedeme a zase proklínám mapu, že některé vesnice vynechává, z některých uvádí jen druhé slovo názvu a podobně.Asi po deseti km na nás bliklo protijedoucí auto. Co to bylo, že by policajti? Zpomalili jsme a zvýšili ostražitost. Nikde nic a tak zas zrychlit. Za další zatáčkou jsme poprvé viděli policajty v akci. Opírali se o zastavené auto a živě diskutovali s řidičem, ovšem maják blikal. Jinak za celou dobu jsem je neviděl jinak, než že jen projížděli pomalu město nebo seděli v nějaké taverně a popíjeli frappé. Policejní motorky jsou tu hodně různé - Yamahy XJ a FJ, Suzuki Bandit 600 a 1200, většinou v jednosedadlové úpravě s bočními kufry.Projíždíme okolo hezké pláže, ale okolo je vesnice, na pláži bar a lidi. Otáčím a jedeme dál. My si dojedeme až na nejzazší mys a najdem si opuštěnou pláž, nanejvýš s několika polonahými řekyněmi. Takže zase přes další skalnatý mys. Opatrně projíždíme stádem ovcí a konečně jsme na špičce mysu. Pláže se ale nekonají, všude jsou strmé útesy, na špičce mysu vojenská základna. Tady je koupání vyloučeno a zdá se že v okolí to bude stejné. Obracíme a jinou cestou sledujeme druhé pobřeží mysu, ale bezúspěšně. Nakonec se silnička stáčí do vnitrozemí, takže smůla. V jedné z vesnic zastavujeme u jehňátka, které se zlomenou nohou trčí uprostřed návsi. Holky mají slzy na krajíčku, zvíře vypadá dost nemocně, ale asi mu moc nepomůžeme. Je to uprostřed vsi, takže po siestě se o něj asi někdo postará, i když se obávám, že péče bude souviset s dnešní večeří.Dnes jsme s koupáním neuspěli, zastavujeme sice ještě na odpočinek na plážích v dalším městečku, tam je ale moře dost špinavé a mělké, takže nakonec najíždíme na státovku a drtíme domů.Motoden šestý - PsiloritisDnes si jedeme sólo bez holek přejet pohoří Psiloritis. Večer jsme se ještě zastavili v půjčovně vyměnit si motorky za něco lehčího a terénnějšího, ale nic vhodného volného nebylo, takže zase na XTéčkách.Jedeme kus cesty po staré Heraklionské silnici, v Peramě chceme vzít benzín, ale otevírají až po osmé, takže to odkládáme na později. Odbočujeme na menší silnice a míříme do posledního městečka Anógia, za kterým podle bedekru odbočuje cesta přes hory, která vede skoro do dvou tisíc k lyžařským areálům, jedné jeskyni a nástupu pěší turistické trasy na Psiloritis. Je sobota a ve všech vesničkách míjíme spousty lidí, kteří míří do kostela. Jízda nám ale vůbec nedělá radost. Je docela kosa, silnice jsou po ránu asi malinko navlhlé a klouže to jako ďas. Nejhorší je to při brždění Xťo se kroutí jak had a předek fakt nebezpečně klouže. V jedné zatáčce píseček Filipovi nedovoluje poklopit motorku a tak pokračuje rovně vstříc škarpě a plotu. Instinktivně ubírám a šahám po brzdách …smyk obou kol mě rychle přiměl obě pustit. Sleduji Filipa jak vyjíždí do trávy a zastavuje o 5 metrů dál na dně asi příkopu. Já stále slušnou rychlostí letím vpřed a zadní kolo ne a ne se chytnout. Na okraji škarpy se předek sveze po trávě na dno a tlumiče jdou na doraz. Zadek se boří do trávy a konečně začíná brzdit. Zastavuji jen o 2 metry za Filipem. Oba se na sebe šklebíme. No to je hlína co? Nemít enduro jsme v plotě nebo na zemi. Dáváme vzpamatovávací pauzu.Další a další pidivesničky, v jedné z nich tankujeme benzín u stojanu před autoopravnou. Babka nám chce natankovat, ale po zjištění, že nedosáhne do nádrže, protože má asi 90 let a stejně centimetrů, nám dává pistoli do ruky, ať to provedem sami. Litr N95 je tu za 0,91 Eur, přístroj na tankování snad na kliku z vlády krále klacka s bandou trpaslíků. V Anónyii se chvíli couráme za autobusem, na předjetí není ani pomyšlení, autobus se jen taktak vytáčí a protijedoucí auta musí uhýbat a couvat.Odbočujeme na Psiloritis a začínáme poslední stoupání. Zase další silnice, která trumfne spoustu Alpských průsmyků. Na zimu už jsme si zvykli, slunce svítí, šestistovky tahají za ruce, zkrátka motorkářská nirvána. Sjíždíme z asfaltu, jedna, dvě a tři, štěrk lítá, zadní kolo poletuje ze strany na stranu to je off-road. Paráda, šplháme po cestě, jenž byla podle všech znaků nedávno dokončena. Šutry rostou do velikosti 20 cm. Cesta se stáčí na kopec. Stále šplháme vzhůru. Po 20 ti minutách jsme jak u vytržení cesta končí na vrcholku kopce, kde stojí bagr a buldozer. Nikdo nikde, jen geodetický značka 1670 m.n.m. Paráda, fotíme se, fouká to tu jak na Sněžce. Zeshora je vidět na jednom kopci pás asi v délce 400 m, který je zbaven kamenů. Po spekulacích k němu dojíždíme a zjišťujeme, že je to opravdu sjezdovka s primitivním vlekem.Dojíždíme ke kamenitému valu a vypadá to na slepou uličku. Po delším rozhodování se snažíme přestrkat motorky přes dvoumetrový zátaras ze šutrů. Zařadit za jedna, chcípnout motor a přes spojku dolů. Daří se. Zpocení jak vrata od chlíva popojíždíme kilometr, abychom zjistili, že dál se dostanem jen tak, že motorky vyženeme po asi 5 metrů dlouhém sesuvu kamenů pod sklonem víc jak 60°. Filipovi se daří, vyjede do poloviny, kde se XTčko zahrabe do kamenů o velikosti pěsti. Tlačím, snažím se co to jde. Uf, je nahoře. Ještě mojí motorku, nasedám jedna a plnej. Po metru se boří zadní kolo hluboko do předem rozoraného štěrku. Druhý pokus opět to samé. Filip tlačí, ale neúspěšně. Třetí pokus, přední kolo se vyhouplo na cestu. Tlááááááááč, řvu, jsem na prášky a rvu mašinu do kopce. Nohy mi podklouzávají a tak po nějakém zázraku se zadní kolo chytá a hodí motorku vpřed. Jsme kompletní. Jenže tak vyplivaní, že musíme odložit oděv, vychladnout a nabrat síly.Jedeme dál a dál až do poslední soutěsky mezi nejvyššími vrcholky. Výška asi 2000 mnm.Tady je ale neprostý konec, dál už jsou jen skály a nedaří se nám odhalit ani stopy po nějaké cestičce pro pěší turisty.Dáváme oddech a svačinu, pomalu sjíždíme zpátky a zkoumáme další možnosti. Buď můžeme sjet do údolí, ale pak se asi na jižní pobřeží dnes nedostaneme, nebo zase přetáhnout motorky přes skálu. No co, šlo to tam, půjde to i zpátky. Kámen ale zatraceně klouže. Na povel tlačím a Filip drží směr a trápí motor přes spojku. Musím nadhodit zadní část a srovnat motorku. Filipovi klouže noha, ještě kousek a už jsme skoro lehli. První máša je nahoře. Teď druhou. Už víme jak na to. Ale zadek ne a ne se odloupnout od paty skály. Protáčením kola jsme vytvořili slušnou stopu na šutru. Bílý kámen s černou šmouhou. Fakt vodvaz…… Tlačím jak zběsilý, nechci tu zůstat. Po čtvrthodině jsme s oběma motorkama opět na původní trase. Člověče je vidět, že jsi zesílil od miminka. Nechápu?? No já měl zmáčklou přední brzdu a ty jsi motorku utlačil i přesto, tlemí se Filip.Šlo to, ale nadřeli jsme se neskutečně. Za další hodinu ale jsme zase na silnici a sjíždíme do kráteru. Odbočku k jeskyni míjíme bez povšimnutí, jedeme dál, cesta se zhoršuje až do fáze, kdy by mezi kameny ani terénní čtyřkola neměla šanci, a nakonec končí uprostřed srázu. Dál nevede nic, možná by to sešplhala koza. Uniká mi smysl proč to budovali, ale ten pohled je úžasný.Další pauza, zjišťuju, že ono to krosení v terénu není až taková legrace. Vytahané ruce, omlácené nohy, v bundě je vedro.Vracíme se zpátky a přejíždíme dno planiny - naprostá rovina s kratičkou trávou jak z tenisového kurtu. Nádherný pocit z pohybu po obrovské ploše lemované horskými velikány. Na protější straně planiny nacházíme cestu, kterou jsme si předtím vyhlédli z protější strany a která by se nahoře měla napojit na silnici. Cesta začíná schůdně, ale za chvíli se změní v koryto vyschlého potoka a následuje zuřivé poskakování mezi balvany. Přední kolo se v malé rychlosti do prudkého stoupání nechá strhnout každým balvanem, když zrychlím, tak zase balvany odhazují zadek motorky i o půl metru na stranu a připadám si jak jojo. Zastavujeme a radíme se jak dál. Tohle by už motorky nemusely přežít, z neustálého trápení na jedničku a časté přejezdy obtížnějších kusů se spojkou začínají motory trochu smrdět. Jdu pěšky napřed obhlédnout situaci. Potok v cestě vyhloubil hlubokou rýhu a odkryl kameny, ale projet to snad půjde a horní úsek vypadá schůdněji. Takže opatrně hledáme schůdnou stopu dál, nohy se odrážejí od okolních balvanů, juchů, to je nářez! Dál je opravdu cesta trochu lepší, ale za zákrutou je zase kamenité pole. Nedá se nic dělat, musíme dál, dolů by to šlo o dost hůře než nahoru. Takže zase skáčeme v sedle, trápíme spojku, každé zrychlení končí mohutným kopancem do zadku a výskokem nad sedlo. Máme co jsme chtěli, pořádný terén. Začínám se děsit, co když se nahoře cesta vůbec nenapojuje na silnici a končí někde ve svahu. Asi bychom museli motorky po jedné opatrně svést/snést dolů. Naštěstí se obavy nepotvrdily, na silnici se úplně nahoře dá v jednom místě najet. Jsme na dně, ale bylo to super. Pobavila nás průměrná rychlost téhle trasy - tři kilometry za hodinu. Jsem unavený, odrovnaný, mozoly mám i v dlaních od vibrujících řidítek, ale šťastný.Vracíme se kus po silnici a odbočujeme na cestu, která by nás měla dovést k jižnímu pobřeží na druhou stranu pohoří Psiloritis. Silnice se ale po pár kilometrech mění v šotolinovou cestu a vede dalších deset kilometrů po úbočích kopců, kdy se na rozcestích řídíme spíš instinktem a skuhráme, že nemáme GPS. Terénu už máme plné zuby a těšíme se na asfalt. Po dalších 5 km se nám otvírá naprosto neuvěřitelná scenérie. K moři je to vzdušnou čarou tak maximálně 2 km a my jsme asi 1200 metrů vysoko. Zhruba na čtyřech stech metrech šířky se točí had zvaný silnice. Je nová asfaltová, ale klouže slušně. Scenérie je fakt úchvatná. Doporučuji každému vyzkoušet. Jet směrem z Anogie do Zaros. Už je navečer, jsme dost daleko od Rethymnonu a máme toho plné kecky. Hledáme v mapě nejrychlejší trasu domů, po chvíli motání mezi vesnicemi najíždíme na větší silnici a okolo Agia Galini si to šviháme na sever. Zastavujeme jenom po hodině u kláštera Spilio na protažení a provětrání otlačených hlav z helmy, pak přejezd poslední náhorní planiny, klesání k moři a zastavujeme u studií. Jdeme se naposledy vykoupat v moři a projít si Rethymnon. Tam vracíme motorky (majitel půjčovny trochu nevěřícně kouká na oškubané pneumatiky) a cestou zpátky jdeme do taverny na poslední večeři, smutně usrkáváme Rakiji a plánujeme další dovolenou. Samozřejmě na Krétě.Půjčené motocyklyHonda XR250 – čtyřtaktní jednoválec, čtyřventil. el. startér, spotřeba 3,5L/100km. Luxusní jízdní vlastnosti v terénu, dlouhé zdvihy. Při obutí pravých drapáků by byl požitek dokonalý. V jednom naprosto skvělý stroj pro tuto krajinu. Ve dvou má spolujezdec málo místa a sedlo je dost úzké. Maximálka kolem 120tky, ale daleko důležitější bylo chování v terénu. Správné a lehce ovladatelné enduro s velkou porcí zábavy na šotolině. Tichounká přesná převodovka. 6 kvaltů tam padalo jak po másle.Beta Alp 4.0 – čtyřtaktní jednoválec, čtyřventil, el. startér, spotřeba 4L/100km. Spíše než enduro je to typ odvozený od „šlapaček“. Poměrně pohodlný, ale ne na dlouhé tratě po silnici. Obuté drapáky silně limitovaly jízdu po kluzkých asfaltkách. Ovšem v terénu to bylo jiné kafe. Kam se člověk chtěl dostat tak pro tento motocykl to nebyl problém. Trocha cviku stačila na zdolání kamenů a dalších překážek, jenž se špatně překonávaly i pěšky. Maximálka kolem 120tky, síly v terénu na rozdávání. Pouze hodně hučela převodovka a na místě nebylo možné vyřadit z jedničky na neutrál. 6 stupeň použitelný pouze na dálnici.Yamaha XT 600 – čtyřtakt, jednoválec vzduchem chlazený, čtyřventil, pětikvalt, seřiditelná zadní pružicí jednotka, el. startér, běžné enduro pneu, spotřeba asi 5,5 – 6 litrů. Sice větší objemem motoru a výkonem, ale jízdní vlastnosti na silnici nic moc. Maximálka kolem 150ti. Blokovala zadní brzda a při prudkém brždění se motorka vlnila jak had. I přes nižší zdvihy velmi kvalitní odpružení. Na šotolinách k nezaplacení, ovšem větší váha znamená i větší setrvačné síly a podle toho je potřeba s tím počítat. Podle toho, co vše jsme s touto motorkou absolvovali, bych ji pasoval na držák té nejvyšší kategorie. Motor sice začal po asi 450 km slzet olej z náhonu na otáčkoměr,zasekával se plyn, ale nic vážného. Ale co je zajímavé je to, že všechny potíže vykazoval půl roku starý stroj se 7 tis km na tachometru. Druhý tři roky starý motocykl s 29 tis km na tachometru byl naprosto v pořádku. Pouze už trochu utahanější motor, ale nic markantního. XT se mi zdá jako velmi dobrá motorka pro ježdění v těchto končinách.