Kréta

28. květen 2005Do Heraklionu jsme dorazili někdy kolem pate hodiny místního času. V letadle jsme toho moc nenaspali a tak celý náš den byl poznamenaný únavou. S pomocí mého místního známého Antonise, který nás ráno vyzvedl na letišti, jsme prošli centrum města, přičemž jsme posnídali, dokoupili pár věcí a našli si hostel a autobusové nádraží pro odjezd na západ.Musím ještě dodat, že mi přičinlivý letištní personál na Ruzyni vybral batoh a tak jsem přišel o dva dobré nože. Zaplatil jsem za svou chybu - neměl jsem je v batohu dostatečně ukryté. V jednom Heraklionském obchůdku jsem místo nich koupil malý Opinel.KnossosAť jsme byli unaveni jakkoliv, neodpustili jsme si návštěvu paláce v Knossu. Jezdí tam městský autobus číslo 2. Vstup do areálu vykopávek byl za 5 EUR, s ISICem ze země EU zdarma.Pamatuji si Knossos ze své předchozí návštěvy v červnu 2003. Tehdy jsme přišli dvě hodiny před zavřením a tak tam bylo jen málo lidí. Tentokrát, v časném odpoledni, bylo návštěvníků podstatně více. Také na celkové atmosféře ubíralo množství rozdělaných stavebních prací. Od minula se hodně změnilo, sloupy jsou nově omalované, mnoho stěn "září novotou", což se mi k něčemu, co je staré tisíce let, naprosto nehodí. Ale jistou romantiku Knossos stále ještě poskytuje, i když je těžší ji najít...Zajímavou náladu také místu dodávalo počasí. Bylo předbouřkové dusno a temnota mraků se válela po okolních kopcích. Na druhé straně, směrem nad moře bylo vidět obrovské věže bouřkové oblačnosti proti modré obloze...PřístavPo návratu z Knossu jsme si ještě šli prohlédnout starý přístav. Benátská pevnost, která mi učarovala minule, byla tentokrát zavřená z důvodu rekonstrukce. Tak se tyčila nad přístavem, jako celá staletí předtím a byla pro nás nepřístupná jako pravá pevnost.Nějakou dobu jsme se procházeli po přístavu a vlnolamu. Nakonec jsme se vrátili do města a dobře povečeřeli v taverně na nábřeží. Byl odtamtud výhled na západ skrytý v temnotě bouřkového mračna. Tím pro nás náš unavený den skončil. Brzo jsme šli spát, protože jsme měli brzo vstát.29. květen 2005Z Heraklionu jsme odjeli autobusem společnosti KTEL do Chanie za 12,50 EUR. Cesta byla příjemná, jízdní řád v podstatě dodržen. Jen je třeba mít na paměti, že autobus nemusí nutně vyjíždět z nástupiště, které udává jízdní řád. Ale našli jsme ho :)Už v Heraklionu nám sice říkali, že na Omalos nic nepojede, protože bouřka strhla v Samarii stezky, nicméně jsme z Chanie odjeli přesně dle jízdního řádu ve 1400 za 5,30 EUR autobusem na Omalos, který končí na Xyloskalo - východiště stezky do Samarie.Dočasná neprůchodnost soutěsky nám nevadila, plánovali jsme výlet po horách, než slezeme k moři. A tak jsme z Xyloskalo vyrazili nahoru na chatu Kalergi. Tam jsme přenocovali za 10 EUR ve společné noclehárně (pokoj je za 12 EUR). Provozovatel chaty je Rakušák a má českou přítelkyni, na letní brigádu tam byl další Čech (Moravák, abych byl přesný, Čech by asi neměl tak dobrou jablkovici). Takže nocleh na Kalergi byl velmi společenský.Začali jsme tady také poznávat, že oblast Lefka Ori je plná zajímavých lidí, velmi originálních postaviček, kteří sem jezdí pravidelně na několik měsíců, toulat se po horách a po pobřeží. Stačí nepřijet v sezóně a nezdržovat se v turistických centrech a člověk se začne stávat jedním z nich... O některých jsme na Kalergi slyšeli a mnohé z nich jsme později potkali.30. květen 2005Cílem našeho výletu byla druhá nejvyšší hora Kréty, Pachnes. S výškou 2454 metrů je jen o dva metry nižší než Mt.Ida nad Heraklionem. Výlet jsme se po konzultaci s lidmi na Kalergi rozhodli rozdělit do dvou dní. Nejprve dojdeme na boudu Katsiveli, kde přenocujeme a najdeme vodu. Druhý den pak brzo ráno na lehko vyjdeme na vrchol a odpoledne se vrátíme na Kalergi.Katsiveli je malá temná bouda z nasucho kladených kamenů a se 4 palandami uvnitř. Jako nocleh a ochrana před různými výstřelky počasí (od vedra až po bouři) je ideální. Dorazili jsme tam asi za 5 hodin, ukazatele inzerují 6.Tenhle výlet nás naučil hodně věcí o putování v Lefka Ori. Především jsou to hory bez vody a vzít s sebou 3 PET lahve na dva dny pochodu pro dva lidi je zatraceně málo. Lefka Ori jsou vápencové hory. Voda v nich není a je vzácná po celém jihozápadě Kréty. Nádrže pro ovce obsahují dešťovou vodu nebo možná vodu, co zbyla po sněhu, ale bez úpravy bych jí opravdu nepil. V nádrži kousek od Katsiveli plaval mrtvý pták...Další významná lekce byla nevěřit mapě. Mapa sice ukazuje stezku E4, bohužel jiná mapa ji ukazuje jinde a k dovršení všeho, stezka sama o existenci map zjevně neví a tak si spokojeně vede úplně jinudy. Nicméně na Katsiveli je možné se po ní dostat.Poslední důležitý poznatek z prvního dne pochodu byl, že opravdu všechno má trny. No, možná ty kvetoucí krokusy je neměly, ale kdo by si na ně sedal?31. květen 2005Po sedmé hodině ráno jsme opustili Katsiveli a vydali se k vrcholu Pachnes. Měsíční krajina bezvodých hor byla vymalovaná kontrasty světla a stínu od nízkého ranního slunce. Protože jsme nenašli zdroj vody, nevyrazili jsme úplně nalehko. nesl jsem v batohu vařič a lahve, plánovali jsme získat nějakou vodu ze sněhových polí, kterých bylo všude dost.Na vrcholu jsme stanuli v 950, tedy po necelých třech hodinách pochodu. Šlo se dobře i do kopce. Svítilo slunce, ale foukal chladivý vítr, ideální počasí na výstup. Bohužel vítr přivál nějaké mraky, takž výhled nebyl tak čistý, jak to vypadalo ráno.Cestou dolů jsme na vařiči roztopili na dvě lahve vody ze sněhu. Byla kalná,ale na vaření a na čaj byla dobrá. Nakonec jsme ji i pili, když jsme se pak vraceli na Kalergi.Cesta zpět na Kalergi po obědě byla o něco rychlejší, i když ke konci jsem už cítil úbytek sil nezvyklou dehydratací. 3li jsme 4 hodiny a 20 minut. V cíli nás čekalo milé přivítání a poměrně značně společenský večer. Poprvé jsem ochutnal Retsinu. Zajímavé pití :)1. červen 2005Na plánu byl sestup k moři soutěskou Samaria. Sice jsem se probudil poněkud poškozen večerním popíjením, ale měl jsem dost času se z toho dostat, nikam jsme nespěchali. Do soutěsky je nejlepší vstoupit odpoledne. Tedy pokud neplánujete odjezd lodí z Agia Roumelli dole na konci stezky. a protože z Agia Roumelli to jinak než lodí nejde, tak odpoledne už soutěskou nikdo nechodí a my, co jsme chtěli dole u moře tábořit, jsme ji měli pro sebe.Takže jsme s opouštěním Kalergi nemuseli spěchat. Vychutnal jsem si posezení na místní kadibudce přilepené na okraji propasti nad Samarií po způsobu hradních prevetů. Dopřál jsem si i krátkou studenou sprchu z místních zásob dešťové vody jíž bylo po nedávné bouři docela dost. A samozřejmě snídani...Na Xyloskalo na bráně do Samarie jsme byli okolo 1400 odpoledne. Vstupné činí 5 EUR a slevy nejsou ani pro studenty... Ale výlet za to stál bohatě. Soutěsku jsme skutečně meli pro sebe a tak jsem mohli pozorovat i místní zvířata, včetně koz kri-kri. V osadě Samaria jsme se napásli moruší. Měl ljsem zálusk i na pomeranče, ale k tem bych musel lézt přes plot a to se mi zrovna tam dělat nechtělo...V Agia Roumelli jsme si v taverně dali salát (salát na Krétě může být plnohodnotné jídlo a v téhle taverně byl) a víno a pan hostinský do nás nasázel ještě několik panáků raki. Všude byl klid, poslední turistický ruch byl právě odvážen lodí mizející v dálce směrem na Chora Sfakion. Na radu hostinského jsme se utábořili v ústí potoka, kde mívají vpletený do borovic základní tábor ostatní vandráci, co sem jezdí toulat se po horách. Koupání ve slané i sladké vodě v upravených tůních z nichž některé jsou od slunce ohřáté, stín borovic a kvetoucí oleandry dělají z toho místa opravdu krásné tábořiště.2. červen 2005Dopoledne jsme se během necelé hodinky pochodu přemístili z Agia Roumelli k taverně Agios Pavlos. O tom místě jsme již slyšeli na Kalergi. Měli jsme příležitost poznat na vlastní kůži to nejlepši.Taverna leží u malého kostelíčku na místě, kde na pláži vyvěrá sladkovodní pramen. Nejspíš se živí občerstvováním turistů, kteří prochází po pobřežní stezce z Loutra či z Agia Roumelli. Nabízí také ubytování, ale v podstatě je to zbytečné, vždyť to sám Giorgos, místní hostinský, ríkal s rozmáchlým gestem na dlouhou pláž: "kde tady usneš, tam se ráno probudíš".Schází se tady všichni ti zajímaví lidé, co sem chodí vandrovat a užívat si. Vůči takovým, kteří tu zůstanou i když poslední turista odspěchá ke svému hotelu, se taverna chová jinak. Giorgos má takové lidi rád a oni mají rádi jeho. Mají tady výborné domácí víno a podobně dobře i vaří. Místní věci, ne jídla nahezkaná a standardizovaná pro turisty.Den jsme prolenošili na pláži a když jsme se k večeru vrátili ke svým batohům do taverny, stáhl nás vír počínajícího večírku. Raki tekla proudem, všichni byli kamarádi a večeře se Giorgosovi opravdu povedla, byla bohatýrská...3. červen 2005Ranní kocovina byla také bohatýrská... Spíš jsem se probudil ještě opilý. V noci jsem (prý já) ještě vybral místo k táboření a nějak civilizovaně se uložil. Nepamatuji se příliš...Klára usoudila, že nejsem použitelný a odešla. Prý nechtěla jít v poledním vedru. Šel jsem asi hodinu po ní, když jsem se rozloučil, vypil spoustu vody a vubec se nějak uspořádal. Cesta vedla příjemným chládkem po zalesněném úbočí.Pak ale obešla útes a les skončil. Několi kilometrů jsem si pak užíval slunce a postopicionální dehydratace. Tak jsem došel k taverně na pláži Marmara. To už jsem na stezce v dálce před sebou viděl klářinu postavičku. Kekonci se už šlo dobře až na tu žízeň. Musím říct, ze Giorgosova raki je asi velmi kvalitní - nakonec žádný bolehlav ani žaludek na vlnách...Na Marmaře jsme zůstali až do dalšího dne. Bylo opravdu hrozné horko, tak jsme se hlavně koupali a krčili ve stínu ůtesu. Na Marmaru ústí stezka ze známého kaňonu Aradena, ale pro velké vedro a následky Sv.Pavla jsem se nepokusil ani o průzkum.4. červen 2005Další den odpočinkového lehkého pochodu na východ. Došli jsme na pláž Glyka Nera pojmenovanou podle sladkovodního pramene, kterým pro nás také byla zajímavá. Cestou jsme si prohlídli zříceninu benátského hradu nad Loutrem. V Loutru samotném jsme se zastavili na nákup a občerstvení. Nakoupili jsme množství šťavnatého ovoce a zaplatili nečekaně málo. Od té doby jsem tak nakupoval pokaždé, ovoce se opravdu hodí na cestě v takovém prostředí.Glyka Nera je pláž pod vysokým útesem. Je prý lepší tábořit od útesu dál, padají kameny. A opravdu padají, po útesu totiž běhají kozy. Zajímavostí téhle pláže je taverna vybudovaná na balvanu v moři. Není ale večer otevřená, majitel odjíždí na noc do Chora Sfakion.5. červen 2005Nejdůležitějším bodem plánu na tento den bylo odplout lodí v 1030 z Chora Sfakion na Gavdos. V této části roku nejezdí lodě každý den a tak jsme jejich jízdnímu řádu museli přizpůsobit své plány. A tak jsme v neděli, 5. června ráno připochodovali Z pláže Glyka Nera do přístavu v Chora Sfakion.Doplnil jsem trošku benzínu do vařiče, dal si druhou snídani a po zaplacení 10,20 EUR jsme přesně podle jízdního řádu vypluli vstříc zamlženému obrysu ostrova Gavdos na jihu. Na moři příjemně chladil větřík a Vzdalující se pobřeží Kréty se nám předvádělo v celé své kráse pod bezoblačnou oblohou.Po přistání v Karáve, jediném gavdoském přístavu, jsme se vydali po silnici k pláži Sarakiniko. Od zdejších taveren jsme po nějaké době pokračovali na západ po cestě podél pobřeží. Ta nás dovedla k taverně u Agios Ioannis a na nedaleké pláži jsme se nakonec uložili k noclehu. V podstatě jsme si nebyli jisti, kde jsme, což se mi příliš často nestává. Pán v taverně nám obě naše mapy zhodnotil slovy "No good", což jsme mu posléze odsouhlasili - gavdoské cesty na nich vskutku realitě odpovídaly zdaleka nejméněPláž u Agios Ioannis je obydlená. Tábořiště nebo obydlí zdejších různorodých obyvatel jsou poschovávaná v shlucích jalovcového křoví a přes den nikdo nevylézá ven. Ale po setmění se na pláži objevili shluky lampiček a podle zvuků tam začal večírek. Nezkusili jsme se přidat, chtěli jsme brzo ráno odejít na jih...6. červen 2005Podařilo se nám vyrazit ještě když slunce stálo nízko nad obzorem. U taverny jsme doplnili vodu, která prý dlohodobě pitná není, ale na pár dní neuškodí. Gavdos je na vodu chudý. Slyšeli jsme, že místní tu dali někomu napít vody - asi bych si tady takového daru velmi vážil.Přešli jsme skoro celý ostrov od severu k jihu. Několik malých vesniček, kterými jsme procházeli, působilo zuboženým, zaprášeným a rozpadlým dojmem. Docela mě překvapilo, že místní zemědělství zahrnuje i pěstování obilí - ovsa a ječmene. Ta vyprahlá kamenitá půda možná nebude tak chudá. Jinak tu samozřejmě nechybí všudypřítomné kozy. Nedaleko vesničky Vatsiana nám zastavil místní zemedělec s pick-upem a tak jsme měli možnost svézt se pár set metrů na korbě vedle 500litrového sudu s vodou. Nevím, jestli to natřásání stálo za to, ale pán byl tak ochotný, že nešlo odmítnout.Poslední kus cesty na jih vedl již velmi pustou a přírodní oblastí po upraveném turistickém chodníku. Po něm jsme došli na pláž Tripiti, z níž vybíhá mys, který je nejjižnějším bodem Evropy. Je na něm vtipný malý monument v podobě velké židle stojící na kompasové růžici zády k jihu, tedy čelem k Evropě. Nápisy "Smile" a "Relax" napovídají, že se tu často pózuje před foťákem. I my jsme něco vyfotili.7. červen 2005Protože jsme díky zmiňované kvalitě našich map nevěděli, kudy nás povede jaká stezka, neměli jsme jiné plány než dostat se do Karáve k lodi a odjet. Také jsme nechtěli pochodovat ve vedru, zvlášť s tou troškou vody, co nám zbývala. A tak to nakonec dopadlo tak, že jsme do Karáve přibyli již po desáté hodině ranní. Od Tripiti vedl pohodlný a dobře upravený chodník k malé osadě Korfos, kde již je silnice a zastávka místního "autobusu". My odtamtud pokračovali po poměrně slušné stezce ve stráni nad mořem, která se nahoře napojovala na hlavní asfaltku.Čas do odplutí lodě, což bylo asi v 1500, jsme strávili v taverně popíjením vína, konzumací salátu a omelety a klábosením s českou dvojicí, která tu také čekala na loď. Dočkali jsme se a za 9 EUR se skoro dvouhodinovou plavbou nechali přepravit do Sougie. Když se v odpoledním mlžném oparu ztratil jak Gavdos, tak hory Kréty, užili jsme si pocit plavby na širém mořiPrvní, koho jsme potkali v Sougii, byli dva účastnící té pitky u Svatého Pavla. Chtěli lodí do Paleiochory, ale na téhle jim neprodali lístek, k čemuž jediným pochopitelným důvodem byla akutní lenost posádky. Tak jsme všichni zašli na pivo...8. červen 2005Cílem téhle výpravy bylo dostat se do večera někam nahoru do hor, na planinu Omalos, nebo nejlépe na Xyloskalo, kde jsme se měli setkat s druhou výpravou, ke které se měla připojit Klára. Věděli jsme už dost o našich mapách, tak jsem se hodne vyptával na všechno o stezkách v horách. Znali jsme tu, hlavně díky svatopavelskému večírku, už dost lidí, co měli se zdejšími horami zkušeností víc. Přesto byl pro nás vývoj tohoto pochodu velkým překvapením. Snad jediné, co nepřekvapilo, bylo vedro. A bohužel jsme v něm museli jít, i tak jsme došli již mezi večerem značně prodlouženými stíny.Vyrazili jsme ze Sougie směrem ke kaňonu Agia Irini, kterým by měla vést stezka, po níž by bylo možno dojít na silnici na Omalos. Plán se snažil minimalizovat převýšení, už jsme vědeli, že to v tom počasí nebude sranda. Bohužel jsme nekde zbloudili a místo po stezce do kaňonu jsme vystoupali po zemědělských cestách mezi olivovníky v příkrém svahu do vesnice Koustrogerako, kde jsme našli značku E4 a nepříliš povzbudivou informaci o 7 a půl hodinách cesty na Xyloskalo. Aspoň tu byl také dobrý pramen.Stezka nás vedla po serpentinách kamenité silničky dál do hor až skončila u malé kapličky. Moje mapa o tom místě věděla, říkala, že E4 se tu větví a jedna z nich vede po vrstevnici někam k silnici na Omalos. Stezka sice vedla dál po vrstevnici a dle kompasu a veškeré mé orientace správným směrem, ale žádné rozcestí tu nebylo. A tak jsme po delším odpočinku vyrazili na cestu, o níž jsme se domnívali, že již nebude stoupat. Bohužel stoupala. Z původního nadějného směru záhy odbočila a vyvedla nás postupně nad hranici lesa, kolem okraje horní části kaňonu Tripiti až na sedlo pod Gingilosem.Podle naší zkušenosti tedy v oblasti vede jediná E4 a to ze Sougie přes Koustrogerako na sedlo Gingilos a dál na Xyloskalo. Nějakých 1800 metrů stoupání ve vedru a na těžko...Nahoře těsně před sedlem navíc stezka traverzuje suťová pole a je sama značně sypká, což po všem tom stoupání a dehydrataci byl zajímavý zážitek pro unavené nohy. Ze sedla na Xyloskalo už je chodník kvalitní, protože je výrazně frekventovanější. Výstup z Xyloskalo na Gingilos opravdu může být pekný výlet.Setkání s druhou výpravou pak už proběhlo v pořádku. Přivezli někde cestou načesané pomeranče a par lahví retsiny. To spolu se zdrojem pitné vody na Xyloskalo nám pomohlo trošku setřást následky. Nocovali jsme pak přímo na parkovišti, které je v noci liduprázdné, žít začne až teprve ráno, kdy první autobusy přivezou své náklady turistů lačných Samarie.10. a 11. červen 2005Mezi Sougií a Agia Roumelli spadají hory do moře příkrými svahy. Tímto úsekem sice vede stezka E4, ale je tu nejméně frekventovaná a udržovaná a vede nejnáročnějším terénem. Celou dobu mého pobytu v oblasti, mě ten kus cesty lákal a tak jsem sbíral informace. Několik lidí mluvilo o hezkém výletě s několika náročnějšími místy. Našli se i tací, kterí to nedoporučovali. Všichni se shodovali v tom, že je potřeba nést s sebou vodu na celou cestu.Nakonec jsem se tam vydal. Nesl jsem s sebou asi 6 litrů vody a počítal jsem s jedním táborem někde za druhou třetinou cesty. Na lehko by se to dalo za den ujít, ale neviděl jsem důvod se moc honit.Asi třetina cesty se vinula bez vážnějších změn výšky po zalesněných svazích nad mořem. Následovalo dlouhé a prudké stoupání do sedla, kterým se z vnitrozemí obcházela hora spadající velmi strmě do moře. Zhruba v půlce tohoto výstupu byl malý pramínek. Později se mě jeden z místních zkušených tuláků dotazoval, jestli ještě nebyl vyschlý. Říkal, že v tuhle část roku už vyschlý bývá, není tedy radno s ním nějak počítat.Kopec, který stezka obcházela, je zajímavé místo. V sedle stojí ruina malé benátské pevnůstky. U ní jsem nechal batoh a vystoupal jsem na vrhol k malebné kapličce viditelné zdaleka. Podle očekávání je od ní pěkný výhled. Střecha kapličky je stavěná tak, aby sváděla veškerou dešťovou vodu do hluboké cisterny ve skále. Vody, studené a čisté, tam bylo dost. Měl jsem stále dost svých zásob, tak jsem nedoplňoval. Někdo po mně by mohl vodu potřebovat víc. Jen jsem se tedy osvěžil a potěšil se atmosférou místa.Sestup ze sedla dolů do ústí kaňonu Tripiti byl příkrý, místy vedl po sypké suti. Hodnotil bych ho jako jeden z náročnějších momentů celé cesty, zvláště pro unavené nohy a vedrem polevující pozornost.Od ústí kaňonu Tripiti mě značka E4 vedla pod vysokými útesy mezi skalami na čáře příboje. Velmi malebné prostředí před začátkem té nejhorší části. Stezka začne stoupat dále od moře a nechá člověku vychutnat si pár exponovaných okamžiků nad pěnou dorážejících vln. Po nějaké době začne traverzovat krátké úseky nepříjemně strmého a sypkého svahu. Nemám rád výšky a většinou mi to jako výška už připadalo. Pokaždé jsem si ale říkal, že to radši přejdu, než se vracet přes to, co už jsem přešel. Poslední útesy na tomto pobřeží by už asi opravdu traverzovat nešly a tak se překonávají po svahu výš nad mořem, to už se zase dá hodnotit jako příjemná procházka.A tahle příjemná procházka končí zase dole u moře v ústí dalšího kaňonu na dlouhém kusu malebné písečné pláže. Zde jsem se rozhodl zastavit na noc po necelých 8 hodinách pochodu. Pojedl jsem, popil čaje, vykoupal se a se zapadajícím sluncem se uložil ke spánku na krásné liduprázdné pláži s šuměním moře a vůní borovic, oregana a tymiánu...V noci jsem zmokl, což bylo tak nečekané a netypické, že jsem s tím nic nedělal. Stejně spadlo jen pár kapek, než to přešlo...Ráno jsem se vydal na zbytek cesty do Agia Roumelli. Začalo se stoupáním asi do výšky 500 metrů. Dobrá rozcvička... Potom bylo třeba přejít menší zalesněné údolí a pak už cesta vedla po otevřeném svahu dost vysoko nad mořem až k výhledu na Agia Roumelli. Do vesnice se pak sestupovalo ještě skoro hodinu svahem, který byl zas nepříjemně sypký. Celá cesta až k ústí potoka ze Samarie nakonec trvala asi 3 hodiny. Za celou cestu jsem potkal celkem 3 lidi jdoucí v opačném směru (v tom mém nevím o nikom).V tábořišti u ústí potoka jsem se vykoupal, vypral si oblečení a posilnil se ovocem nakoupeným cestou přes vesnici. Zase jsem tam potkal nějaké ze zdejších táborníků a tuláků a dověděl se další zajímavosti. Odpoledne jsem pak vyrazil, jak jinak, zase k pohostinnému Svatému Pavlu. Tam se tentokrát žádná strašná pitka nestrhla, ale pár známých tam bylo a najedl i napil jsem se dostatečně.12. červen 2005U Svatého Pavla jsem strávil velkou část dne. Ani jsem snad nešel do vody, stejně byly vlny a horko. Jen jsem tak pozoroval spolu se dvěma dalšími mě podobnými, jak se v taverně střídají turisti a jak běží čas. Odešel jsem tak, abych pohodlně stihl loď do Sougie v 1715. Cestou lodí bylo zajímavé si z moře prohlédnout pobřeží, které překonává stezka, po níž jsem šel dva předchozí dni.13. červen 2005Den rozloučení s oblastí Lefka Ori. Vyrazil jsem brzo ráno, cesta přede mnou byla dlouhá. Šel jsem přes antický Lissos, z nějž zbylo několik zřetelných obrysů, opracovaných kamenů a mozaika na zemi. Je tam také vydatný pramen kvalitní vody. Po necelých 4 hodinách jsem dorazil do přístavu v Paleiochoře.Další cesta vedla již po silnici krajinou o poznání kultivovanější, než byla divoká příroda, na niž jsem si za poslední dva týdny zvykl. Zkoušel jsem stopovat a opravdu jsem po nějaké době uspěl a získal k dobru pár kilometrů až na konec silnice. Tam se vrátila atmosféra divoké přírody a stará známá stezka E4 mě zase jednou vedla podél pobřeží. Cílem byl jihozápadní cíp Kréty, ostrůvky a pláže Elafonissi. Prvně jsem je zahlédl docela zdaleka, ale cesta tam snadná nebyla.Asi v polovině téhle druhé etapy pochodu je jeden vydatný pramen mezi oleandry kousek nad kapličkou. Odpočal jsem si tam a přišlo mi to vhod. Na závěrečný kus cesty mě opustila stezka. Vedla zřejmě podél pobřeží, kde jí i se značením pohltily písečné přesypy. Vystoupal jsem na kultivovanou planinu a tam jsem po zemědělských cestách došel až na hlavní silnici na Elafonissi, po níž jsem se již dostal k plážímPřechod ze Sougie až na Elafonissi nedoporučuji. Je to příliš daleko a cena za celodenní pochod ve vedru je zbytečně vysoká, což jsem měl poznat naplno ještě později. Je lepší využít příbřežních lodí nebo pochod rozdělit.Elafonissi ale stojí za vidění. Někdy v 1600 odjíždí loď a linkové autobusy. Turistické autobusy a osobní auta se začínají trousit pryč brzy poté a to krásné místo zůstane opušťěné. Na ostrově, který je národním parkem, se oficiálně nesmí tábořit. Ačkoliv by nikoho nenapadlo to tam kontrolovat, nepřišel jsem na důvod, proč si sám udělovat vyjímku a tak jsem stejně pohodlně přetábořil na pláži.14. červen 2005Další den bláznivého celodenního pochodu. Tentokrát jsem ještě část dopoledne strávil touláním po Elafonissi. Dal jsem si také v taverně snídani a usoudil jsem, že už si tu zvykají ždímat turisty. Už jsem jedl víc lepšího jídla za méně peněz.Můj záměr byl nějak se přemístit na sever na Falasarnu. Pokud možno stopem. Pochodoval jsem po silnici poměrně dlouho. Pak jsem z ní odbočil podél pobřeží, kde jsem si prohlédl místní osídlení nekažené systematicky turismem. Na to, jak velká jazyková bariéra byla mezi mnou a vesničany, jsme občas docela komunikovali. Po opuštění vesnice směrem nahoru k hlavní silnici se na mne usmálo štěstí v podobě auta narvaného nějakými dělníky. Nějak jsem se k nim vešel a svezli mě po mnoha serpentinách na hlavní. Ještěže jsem tam nemusel jít...Chvíli na to mi zastavilo další auto, z něhož jsem vystoupil v Platanu u odbočky na Falasarnu, kam už jsem potom došel pěšky akorát včas, abych před setměním zatábořil na pláži nedaleko místních vykopávek. Okolí Falasarny se změnilo od mé poslední návštěvy. Krajinu teď hyzdí množství oškllivých foliáků na pěstování rajčat, což je trend i na jihu u Elafonissi a Paleiochory. Škoda... Také se mi nepodařilo najít pitnou vodu, 3 lahve jsem si koupil. Až pak jsem zjistil, že voda ze sprch na pláži se pít dá...15. červen 2005Poslední velký výlet - stezkou na západní straně poloostrova k plážím na Balosu. O existenci té stezky mluvil v Praze jeden můj známý a pak ještě hostinský v Platanu, mapa ne. Nicméně stezka existuje a je místy značena modrým sprejem. Je třeba ji nalézt někde za kozími vrátky na konci polní cesty u staré Falasarny. Vede do kopce a je dost zřetelná, ale na stráních dále na sever se ztrácí. Pokračovat je možné po vrstevnici až k okraji rokle. Podle něho jsem šel do kopce a opět se napojil na stezku v místě, kde do rokle sestupovala. Prekonání téhle rokle je docela strmý travers, ale není to nejhorší.O kus dál spadají hory do moře v opravdu nezdravém úhlu. Stezka nejprve mate tím, že klesá až k moři, budí naději, že je třeba možné to nepříjemné místo překonat někde dole. Není. Od moře se stoupá rovnou nahoru, až se někde na úrovni možná 200 metrů přejde na tu příkrou část. Tam mi některé úseky přišly až příliš, hlavně suťová pole končící v nízkém keři na hraně srázu snad kolmého. Jakkoliv mi ta cesta přišla neuvěřitelná, byla pořád značená modrými skvrnami. Vysvětluji si tu náhle vysokou frekvenci značení tím, že by tam opravdu nebylo dobré ze "schůdné" cesty sejít.Nakonec jsem se dostal do sedla, které zezdola vypadalo jako malý zub vysoko ve skalním hřbetu zakrývajícím výhled dál na sever. Tam odtud se šlo již mnohem snáze a hlavně z kopce. Jedinou velkou překážkou byl kozí plot, skrz který tentokrát branka nevedla, ale dal se s trochou snahy prolézt. Stezka za ním se pak opět vytratila, ale teď už to nevadilo, na mnoho odstínů modři pláží Balosu jsem se díval po celou dobu sestupu...Na Balosu pekelně foukalo. Hostinský z místní taverny mě poslal kamsi do křoví, když jsem se ptal, kde bych si mohl bezpečně rozdělat vařič. Sice jsem tajně doufal v propustku do jeho kuchyně (mohl si to dovolit, neměl tam nijak rušno), ale tohle bylo lepší, rozhodně stylovější. V těch křovinách bylo několik obydlí, hotová vesnička, místních solařů a hlavně úplné závětří a klid.A na větrném, ale krásném Balosu, který se na noc také úplně vyprázdnil, jsem strávil poslední tuláckou noc. Taverna měla dobré víno...16. červen 2005Odešel jsem z Balosu nahoru k parkovišti a potom kamenitou silničkou podél poloostrova na jih až k hlavní silnici, která projíždí Kasteli a stává se dálnicí vedoucí po celém severním pobřeží. Na silnici jsem stopoval, měl jsem času víc než peněz.První stop mě odvezl do Kasteli. Tam jsem chvíli pobyl a pojedl nakoupené ovoce. Ačkoliv Kasteli vypadá naprosto nezajímavě z hlavní třídy, blíže k moři, kde je jeho historická část, se dají najít velmi zajímavá zákoutí.Z Kasteli jsem dojel docela plynule až do Heraklionu. Vystřídal jsem celkem čtyři auta a jen jednou jsem čekal asi hodinu, jinak jsem měl docela štěstí. Po dálnici jezdilo hodně turistů v autech z půjčoven, ale nikdo z nich nezastavil. Brali mě výhradně domorodci a byli to všechno zajímaví lidé. Architekt Manolis si se mnou nakonec zajel až do centra Heraklionu, odkud jsem pak došel do hostelu, kde jsme nocovali první den.17. a 18. červen 2005Poslední celý den jsem strávil v Heraklionu. Nakonec se v hostelu ukázala i druhá výprava. Bylo hlavně potřeba vyřešit odlet, protože cestování s Travel Servicem zjevně obnáší naprosto bezohledné rušení letů a odkládání odletů. A to do míry přesahující běžný průměr nízkonákladových společností, které to vše dělají aspoň za výrazně nižší cenu. Ano, tohle píšu hlavně jako "reklamu". Takže, když už upozorňuji na "kvalitní" služby Travel Servisu, musím také zmínit slečnu Pavlu Hajdičovou z Condoru, která nám prodala letenky a zajišťovala nevděčnou komunikaci s Travel Servicem a která nám vybojovala zpátky zařazení do původního letu, jímž jsme měli letět 18.června dopoledne a ne až o den později. Díky :)Úplně nakonec, už v Praze na letišti, mě konečně postihl kolaps z plíživé dehydratace, odstartovaný asi popíjením raki při čekání na stále odkládaný start v Heraklionu. Tak, teď vím, že pít se má i když není pocit žízně, zvlášť když pochoduji i přes poledne a den za dnem cítím podezřelý pokles výkonnosti...